(psala jsem to s kocovinou, není to kvalitní text, ale moc se mi líbí myšlenka, metafory a spooustu vypsaná fixa referencí :Dd)
Když Vypsaná Fixa řekla, že kyselý hrozy nejsou hrozný, měla pravdu. Daleko horší je totiž sladký víno. Vypiješ ho tolik, že se nenaděješ a najednou moon nad hlavou je vysokej, vysokej a jasně bílej, i když je zrovna nov. Ve snech se ti objeví měkký rty holky, kterou jsi měl skutečně rád a potom tě uhodí blesk. První paprsek slunce o půl pátý ráno.
Au.
Hlavou ti proběhne celý život od prvních krůčků, škraloupu na kakau od babičky, toho skutečně nejotravnějšího kluka ve školce, přes krůpěje slz na kuchyňském stole u malé násobilky (počkej, to vymaž! to trvá doteď), hodiny koukání se do zrcadla a ptaní se “co je se mnou do háje špatně?” (spoiler alert: hned potom vzala nůžky a ostříhala si ofinu, až moc na krátko, ale pořád přes ni neviděla), první ostříhání si svých dlouhých vlasů pod zadek a mít mikádo (chjo, cos to zas udělala), až po napsání všech těch závorek. Ukradnutí 13 cigaret, i když máš celou krabičku (nakonec ti zbyla stejně jenom jedna), obarvení se na zrzavou, jenom proto, aby ses zbavila traumatu ze zrzavého muže, makeoutnutí se s nějakou holkou, i když sis (jsi) slíbila, že tohle léto budeš jak jeptiška (až na výjimku teda).
Ach jo.
Až po 150x opití. Co bych dala za lobotomii, jenom proto, abych nemusela psát tu proklatě dlouhou větu, teda souvětí, pardon.
Au. Nebo jsem taky nemusela pít. Měla jsem však výjimečně důvod. V horkých srpnových nocích a okurkové sezóně se až moc lehce přemýšlí. Obzvlášť, když koukáš na perseidy a říkáš si, že všichni lidé, které jsi měl kdy rád, je pravděpodobně nevidí. A přeješ si, aby tu na té dece byli s tebou a hlavobol z vína, sladčího než řeči britských mužů a blonďatých bezejmenných holek z Moravy, druhý den prožívali u litrů kávy s tebou. Můj jazyk lásky je totiž, že ti udělám fakt dobrý kafe, i když při kocoránu by stačilo to z automatu.
Zpátky k přemýšlení.
Sedíš na dece s lidma, který máš rád, a nevíš, kterýmu bys to kafe i osladil, a proto se napiješ toho vína. Ne, abys to zjistil, ale abys cukr neřešil vůbec. Jestli někdo z nich kafe nepije, tak jemu nemám co dát, možná tak jenom matchu, ale nemám ten bambusový šlehač. Nebo černý čaj, ale jsem zásadně proti čaj s mlíkem o pátý, takže mě britská menšina na mé dece musí hluboce nenávidět. Ostatně stejně jako čistokrevná moravská krev, která mi vyčítá že z vína mám bolehlav, když oni ne. A tak mi zbývá už jenom hrstka lidí, kterým nevadí pít kafe s kravským mlíkem. Ach jo, já mám jenom sójový.
Možná jednou potkám někoho, komu nebude vadit stoprocentní arabica udělaná přes french press a její hořkokyselá chuť na jazyku. A nejenom, že tomu člověku nebude vadit, on ji možná bude mít i rád. Takhle u kafe si dát poslední cigaretu, tu o které říkáš, že je šťastná, ale co, ty jsi taky šťastný. A diskutovat o britském rocku a volbách do sněmovny, i když ještě nemůžeš volit. O tom, jaký má holka s lebkou jméno, nebo kolik ginu s tonicem je dost ginu s tonicem.