Jsi můra, která v noci vlétá mi do pokoje
a probouzíš tak moji duši z hlubokého spánku.
Čekám, až sem tvoje tělo něžně vpluje,
když potichu otáčím stránku.
Otáčím stále tu stejnou stranu,
ležím ve stejné poloze,
bojím se, že když přestanu,
tak zmizíš jak hvězda na obloze.
Ty cítíš, jak se mé tělo chvěje,
slyšíš sténání mých tužeb,
tvůj prášek z křídel mé oči kreje
a tvoje tělo to mé hřeje.
Jakmile kostelní hodiny odbijí půlnoc,
vytrácíš se z mého pokoje jak Popelka z bálu.
Mou osobu přepadne bezmoc
a hlavu si nad tou tvou lámu.
Pokaždé dodržuješ stanovený čas,
nezanecháš po sobě žádné stopy,
ani jediný tvůj vlas,
který by dočasně vyléčil mé útrapy.
Každý den doufám a prosím nebe,
ať propůjčí mi na delší čas tebe,
ať zůstaneš o minutku déle,
abych se mohla dál sápat po tvém těle.
Tak tě něžně prosím, můro moje,
přeslechni odbití kostelních hodin,
ignoruj ten smrtící zvuk,
a já tě zbavím veškerých tvých muk.
To ti slibuji, můro moje,
přestaň být mou milenkou noční,
já ti dávám srdce svoje,
na oplátku se staň mou milenkou celoroční.