slunce se mi smálo mezi prsty, a já se smála zpátky, pevné ruce, mě za moje držely, a já nevěděla, komu patří svět
všechno vonělo po světle a víně, po dešti, co končí moc brzy, já byla víc ve větru než v domovině, víc nocí, co končily rány
když však melodie mi vzaly hlas, a já si dovolila zapomenout, že jsi stál kousek stranou, čekal, jestli se vrátím
možná jsem tě měla ráda jinak, než jak sis přál, a někde mezi smíchem a kouřem jsem hledala samu sebe, ne tebe
chtěla jsem být všechno najednou, voda i oheň, blízká i daleká, mladá i dospělá, a někdy s někým dalším, jen tak, trochu na hraně, trochu jako sen, který končí pádem do temnoty
a teď, v tom prachu po létě, šeptám promiň.
ne proto, že jsem tě nechtěla, ale protože jsem si tě spletla s klidem, který jsem v sobě neměla
možná jsem tě zmátla, možná ses cítil malej v mém hluku, však i já byla jsem ztracena, jen jsem se schovávala za kus muku
a kdybys to slyšel, věř, že i to léto plakalo, jen trochu pomalejc,než já
a někdy jsem si přála, abychom se smáli spolu, a přitom měli tajemství, trochu svobody, trochu bolesti, jako světlo, co klouže přes žebříky, nahoru, dolů, nahoru, dolů