Srdce pro lásku

(varování: báseň obsahuje témata smrti, krve a sebevraždy)

Noc temná jako havraní křídlo,
temná jako toto staré sídlo.
V tom sídle komnata malá jest,
tam stojím já ruku v pěst.

Má ruka tiše dýku svírá,
ovládá mě temná síla.
Temná síla, co srdce spaluje,
oh jak hrozné je, když člověk miluje.

V hlavě slyším lásko tvůj hlas,
a chci ho slyšet zas a zas.
Je jako hedvábí a jako břitva,
břitva, která mé srdce pitvá.

Dýku sevřu ještě víc,
nadechnu se z plných plic.
„Chceš srdce mé?“ šeptám do ticha,
čepel dýky do dlaně píchá.

„Chceš slyšet, jak tluče, jak pláče a zpívá,
jak velká láska se v něm skrývá?“
Chvíli stojím a naslouchám tobě,
avšak kolem je ticho jak v hrobě.

Nepotěšíš mě odpovědí ani svým hlasem,
mlčení je však jasným souhlasem.
Zrcadlo v koutě se třese víc a víc,
když kůže se trhá a svět mizí v nic.

Z úst uniká zoufalý sten,
kéž by toto byl jenom sen.
Krev teče mi po hrudi a tvoří potůček,
smrt plíží se blíž jako malý pavouček.

Vůně železa slévá se s potem,
loučím se hořce se svým životem.
Bolest roste a můj hrudník plní,
plní jej krvavé růže a trní.

Tep srdce do rytmu notuje,
každá jeho kapka tě miluje.
Skrze žebra slyším ho bít,
chci, aby jen ty jsi ho mohla mít.

„Vezmi jej, lásko,“ šeptám do noci,
„vždyť je plné vášnivých emocí.
Plné je láskou pevnou jak skála,
chci, aby sis ji všechnu vzala.“

Teď padám v prázdno a temnotu,
dal jsem konec svému životu.
Krev studí, dech už sotva mám,
ale hřeje mě, že brzy nebudu sám.

Z dálky slyším kroky lehké,
kroky tvé, kroky křehké.
Postava je mi to známá,
lásko moje milovaná.

„Proč jsi sem přišel,“ ty se ptáš,
„Vždyť tvůj čas nenastal,“ mi šeptáš.
Vypadáš tak vystrašeně,
trochu smutně, trochu překvapeně.

„Bez tebe svět jen prázdný stín,
bez tebe cítím jen žal a splín.
Existence smysl navždy ztratila,
a smrt jedinou útěchou byla.“

A teď tě vidím, krásnou jak včera,
krásná tvá tvář, krásná jsi celá.
Tak rád jsem, že tě zas mám,
jsem rád že nejsem již sám.

Ty se skláníš a úsměv mi věnuješ,
i po naší smrti stále mne miluješ.
„Pojď, milý můj,“ šeptáš, „brzy tam budeme,
navždy pak spolu býti můžeme“

Zem bledne a stěny v dáli mizí,
bolest a zármutek jsou nám již cizí.
Už není temna, strachu ani ran
jen dvě duše, co spolu kráčí dál.