Poznámka od autora: Rozhodl jsem se, že tady taky budu něco sdílet. Jedná se v podstatě o prolog příběhu, který jsem napsal, ale funguje i jako samostatná povídka. Více o celém příběhu je na mém Instagramu @author_andrew_woods . Budu moc rád za jakoukoliv zpětnou vazbu a komentáře.
„A tak všichni přísaháme věrnost jedinému a pravému králi. Králi,
kterého si zvolili staří i noví bohové. Bohové lesa, moře i nebes. Muži,
ženy, děti i starci. Přísaháme věrnost svých duší i životů novému králi,“
sbor hlasů recitoval slova jako jeden člověk do temné noci. Všichni
shromážděni na malém kopci s obrovskou hořící hranicí uprostřed.
Té noci měl začít nový věk. Věk nového krále, který přinese
mír, stabilitu i bohatství. Každý si přál přijít na tuto slavnost. Každý
doufal, že alespoň na okamžik zahlédne nového vládce. Jen málo z nich
mělo dostatek štěstí, aby se jim to podařilo. Přesto se na kopci
nacházelo na tři tisíce osob. Jen vybraní se však mohli dostat blízko k
velkému kulatému dřevěnému stolu. Král samotný seděl na novém
dřevěném trůnu.
Shrbený starý muž, stojící po boku trůnu, s dlouhými vousy v
dlouhém šedavě bílým hábitu a zdobením, které se přisuzovalo
druidům, začal jmenovat nové členy královské gardy. Gardy, kterou
příběhy začaly označovat jako rytíře kulatého stolu. Každý z nich
nejdříve přijal požehnání od skupiny druidů. Následně přistoupil k
novému vladaři, který ho pasoval na skutečného rytíře a dostal od něj
meč, který se nemohl rovnat žádnému jinému, který byl kdy ukován.
Jeden z udatných bojovníků za druhým se řadili kolem kulatého
stolu, kde už měl každý přidělené vlastní místo. Nejdříve přišel na řadu
Lancelot. Ten byl z nich nejhezčí a byl králi nejbližší. I přestože jeho
brnění nepůsobilo nijak moc slavnostně v jeho žilách kolovala modrá
krev. S novým králem však nebyl spřízněný, i když jeden druhého
považoval za bratra. Přijal svůj nový meč a posadil se vedle
královského trůnu.
Následoval Hector. Jeho mohutná postava převyšovala skoro
každého muže. Krále nevyjímaje. Byl považován ze nejsilnějšího z
rytířů s mnoha zkušenostmi z bitev. Tvář s kamenným výrazem mu
pokrývaly dlouhé neudržované vousy.
Erec ke králi přistoupil v draze vyhlížejícím brnění a s
vznešeným úsměvem. Možná se nejednalo o šlechtice, ale vypadal tak.
Nejvíce tomu však napovídal plášť s erbem, který skoro značil, že se
jedná o někoho důležitého.
Bleoberis se téměř ztrácel v temné noci. Temnota z něj jen sálala
a snad nikdy se neusmíval. Jeho plášť byl temný a stejně jako Erec i on
na něm měl svůj znak. Ten jeho se však nedal skoro rozpoznat.
Minimálně ne v temné noci. Na denním světle však byl vidět obrys
shrbené vrby na rudém pozadí.
Meliant měl také znak, ale nebyl to erb. Měl u sebe křesťanský
kříž. Víra pro něj byla nejdůležitější a modlil se několikrát denně.
Nepříliš příjemný pohledem přitom těkal ke skupince druidů. Zvláště
velký odpor pociťoval ke královu rádci Merlinovi. Přesto meč přijal s
pokorou a úctou, která se novému králi musí prokazovat.
Claudin toho večera vypadal nezdravě. Skoro se zdálo jako by
právě vyšel z nějaké bitvy. Jeho tělo bylo vyzáblé a oči propadlé,
ztracené v noci. Před králem se jeho ústa změnila v drobný úsměv,
který radost pouze předstíral. Nikdo si však nedokázal vysvětlit, proč se
tak cítil…
Poslední přišel na řadu Eamon. Jeho jednoduchou zbroj zdobil
bílý orel na světle modrém podkladu. Většina přítomných by souhlasila,
že samotného orla lehce připomíná díky jeho profilu tváře. Dlouhé
vlasy se mu potem lepily k hlavě a spadaly mu až k ramenům. Jeho
výrazný nos vypadal jako několikrát zlomený v mnoha bitvách.
„Přísahám ti věrnost,“ špitl směrem ke svému novému vládci, kterému
se rozhodl zasvětit život.
„I já tobě přísahám věrnost, sire,“ řekl stejně tiše a položil mu
královský meč nejdříve na pravé a poté levé rameno. Následně mu meč
vložil do rukou. „Využívej svou zbraň k dobru.“
Eamon ho přijal, nikdy v životě takovou zbraň neviděl a už
vůbec nedržel v rukou. Většinu bitev prošel s mnohem jednodušší,
nezdobenou a méně kvalitnější zbraní. Tento meč byl neuvěřitelně
lehký, tak že ho sice cítil v rukou, ale zároveň by neměl problém s ním
pohybovat klidně několik hodin. Čepel byla z té nejlepší oceli, ale bylo
v ní něco navíc, co meči přidávalo zvláštní lesk, který byl vidět v
plápolajícím ohni. Nejvíce ho však zaujal drahý kámen, který se
nacházel na konci jílce v hrušce. Skoro se zdálo, že zářil světlou
modrou barvou a byl dozajista tou nejdražší věcí, kterou kdy viděl.
Nově jmenovaná sedmička rytířů se rozestavěla kolem stolu.
Avšak židlí bylo devět. Jednu z nich, trůn, obsadil nový král. Ostatní
obsadili rytíři. Zbylá židle, hned vedle krále, byla zabraná dámou,
kterou žádný z přítomných ještě nikdy předtím neviděl. Eamonovi
připomínala vznešenou lady. Dvorní etiketě ani pletichaření nerozuměl.
Byl bojovníkem. Přesto mu dávalo smysl, že jiný král se rozhodl uzavřít
spojenectví s novým králem sňatkem se svou dcerou.
Král se na ní kradmo podíval. Skoro se pozdávalo, že si její
přítomnosti nevšímal. Jakoby tam měla být, ale zároveň ne. Nic však
neřekl. Převzal si od svého pážete pohár s vínem a pozvedl ho k obloze
s milionem hvězd.
Eamon i ostatní rytíři to udělali také.
Lady svůj pohár také lehce pozvedla, ale jen do poloviny své
tváře, kousek nad její špičatou bradu.
„Lide této země. Nepřátelé byli poraženi. Teď však přišel čas
zapomenout na boje a násilí. Dostáváme se do nových časů. Do časů
prosperity a míru… Do časů, o kterých se nebudou zpívat písně a
nebudou se psát příběhy. Budou to však časy, ve kterých budeme rádi
žít…“
Králova slova byla okamžitě následována bouřlivým potleskem,
povykem a vzdávání holdů novému králi. „…pijme a slavme ve jménu
nového krále a jeho rytířů od kulatého stolu!“ křičeli hlasy šlechty i
chudiny.
Oslavy propukly. Hudba začala hrát. Desítky bardů předváděli
své písně o bojích chrabrých rytířů i krále. Všechen povyk vyhnala zvěř
z přilehlých lesů, které se ocitli bez života. Víno teklo proudem a
barvilo trávu do ruda. Jídla bylo tolik, že by ho ani všichni lidé na
ostrově, nedokázali sníst. Všichni tančili a pouštěli se do pokusů o zpěv.
S dalším alkoholem přibývalo i malých roztržek i šíření různých
příběhů z úst rytířů kulatého stolu.
Eamon se držel u stolu. Nikdy nebyl tím člověkem, který by si
užíval bujaré oslavy. Byl rád, že se králem stal čestný muž jako Artuš,
ale dokázal slavit pouze náznakem úsměvu a usrkáváním sladkého vína.
U stolu tak po několika minutách skončil úplně sám. Ostatní se bavili
někde mimo jeho dohled.
Odmítl další dívku, která s ním chtěla tančit. Tančit neuměl a
vlastně se mu do toho ani nechtělo. Nejradši by okamžitě zalehl do
postele. Jeho myšlenky ho zaslepily natolik, že si nevšiml další
přibližující se ženy.
Pro něj neznámá lady se ocitla přímo vedle něj a rázným hlasem
pronesla: „každý jiný rytíř by takové dívky neodmítal. Jsou opilé a
povolné. Les je blízko…,“ naznačovala nemravné činy, kterých se
rozhodně někdo na této oslavě dopustí.
Eamonovi se nezdálo, že je vhodné, aby o něčem takovém
mluvila lady. Podíval se na ní. Dělal to pouze ze slušnosti. „Má lady,“
pokusil se předstírat, že její poznámku vůbec neslyšel. Setkal se s
jejíma očima, které připomínaly kočku. Postavil se, aby jí prokázal úctu
a lehce se jí poklonil.
Usmála se, což vlastně znamenalo, že se její koutky nepatrně
pozvedly. „Nejsem žádná lady, sire.“
Rytíři nebylo jasné, proč se tedy králi ocitla tak blízko. Nebyl si
vědom toho, že by Artuš zmiňoval nějakou neurozenou ženu, se kterou
by si začínal romantický vztah. „Omlouvám se má paní…,“ pokusil se
nějak vyzvědět další informace.
Opět se usmála, což doplnila i o tichý zvuk. Následně se
posadila na místo vedle něj. „Nejsem vůbec urozená, pokud tě to
zajímá. Vlastně…myslím, že i ty jsi mnohem vznešenější, než já…“
Eamon netušil, co by měl říct. Spolu s tím vůbec nechápal, o
koho se tedy jedná.
„Můžeš si sednout,“ skoro rozkázala, „před neurozenou nemusíš
stát a zírat do země,“ její hlas zazněl jako bič.
Uposlechl jako pes. Nejistě se usadil a odvážil se na ní podívat.
Nechtěl si jí prohlížet. Přišlo mu to nevhodné…přesto hnědé vlasy, ve
kterých se odrážely odstíny tmavě vínové barvy měla zapletené do
zvláštního účesu, který vlasy rozděloval a následně spojoval ve složitém
drdolu vzadu na hlavě. Její pleť se zdála skoro nezdravě světlá, a to
vlastně ještě více než jakou měl Eamon. Když se na ní několik
okamžiků díval, pomyslel si, že pokud není urozená, musí být bohatá,
protože její šaty, fialové, musely být určitě drahé. „Kdo jste?“ zeptal se
dříve, než mu došlo, že promluvil a dopustil se něčeho nepříliš
galantního.
Podívala se mu hluboko do očí. „Říkají mi Judit…bez titulu,“
dodala rychle.
„Těší mě. Jsem Eamon…sir Eamon,“ pokusil se o úsměv, ale
stále se mu to nedařilo, tak jako ostatním.
Judit si shrnula kousek dlouhého rukávu a začala ho žmoulat
mezi prsty. „Je to zvláštní sire, že se potkáváme, a ještě více mě
překvapuje to, že se mi vysmíváš titulem,“ řekla to ostře a i přesto, že to
vyznělo jako výčitka, bylo v tom i něco hravého a posměšného.
„Omlouvám se…Judit…nechtěl jsem se tě dotknout a urazit
tě…Jen…je to pro mě nové. Zvykám si…,“ ztrácel slova, a zároveň se
snažil pochopit, jak se Judit dostala až ke králi. Kdyby ji někdy v
minulosti viděl, pamatoval by si ji. Připadala mu jako někdo, kdo není
snadno zapomenutelný.
„Hmmm?“ vzala si zlatý pohár, který patřil někomu jinému, a
přesto se z něj napila, „Nemusíš se omlouvat. Máš právo na to se mnou
mluvit jako se služkou.“
„Mluvím se všemi s úctou. Bez ohledu na tituly…,“ řekl
upřímně.
„Vážně?“ zeptala se s náznakem překvapení, „a to tě naučil tvůj
otec?“
Eamon sebou trhl. Byl si jistý, že to nebylo vidět, ale co když…
Judit se usmívala, svým zvláštním způsobem, možná si trochu
užívala mučení jejího společníka. „Nejdříve druid, poté vrah, tulák a
rytíř, že?“
Eamon polkl sucho v ústech. Jak to mohla vědět? Pokládal si
otázku, která řvala v jeho hlavě. Tohle nevěděl nikdo. Nikdo. Žádný
rytíř od Kulatého stolu. Ani král. Nikdo. „Jak…,“ váhal a nenacházel
správná slova, která by vyjádřila jasnou otázku. Otázku, jak může vědět
to, co sotva ví on sám. „Jak to víš?“ vykoktal.
Judit nadzvedla pravý koutek úst a zajiskřilo se jí v očích. „To je
dobrá otázka. Sire. Ptáš se, kdo jsem, ale ne na to, co jsem. Ty jsi rytíř –
muž cti a ctnost sama. Minulost své rodiny si nepřipouštíš, ale já…co
jsem já?“ dotázala se tajemně.
Očekával, že dostane odpověď. Slušnou odpověď na to, jak ví o
jeho otci. Jak ví o jeho dědovi, o kterém slyšel jen dvakrát v životě. O
předkovi, kterého neznal a ani ho poznat nemohl. Ona mu však položila
úplně jinou otázku a namísto odpovědi se odmlčela. V krku mu stoupala
kyselá chuť kdysi sladkého vína. Cítil zvláštní pocit, jako by ho celý
dav slavících pozoroval a čekal. Stejně jako Judit. Všichni vyčkávající
na položení otázky. A proto tu otázku musel pronést, i přesto, že vlastní
tělo mu v tom bránilo. „Co jsi?“ vyšel z něj dotaz, kterému po
vyslovení nahlas nedokázal uvěřit.
Tajemná žena přerušila svůj pronikavý pohled, který jako by četl
jeho myšlenky a podívala se Eamonovi k pasu, u kterého měl připnutou
pochvu s novým královým mečem. „Dobrá otázka,“ tajemství z jejího
hlasu úplně zmizelo. „měl by ses na ní ptát častěji…,“ vstala od stolu.
Krátce mu pohlédla do očí. „Brzy to poznáš, co jsem, sire Eamone,“
elegantně prošla davem.
Rytíř ji pozoroval do okamžiku, než se posadila na své původní
místo po boku krále. Artuš se však na svém místě nenacházel. Netančil
s děvčaty a neslavil s rytíři. Vylezl totiž do středu stolu. Eamon ho sjel
pohledem od špiček bot až po tvář s lehce podnapilým výrazem v jindy
vážné tváři. Hudba utichla. Rytíři se vrátili na svá původní místa.
Všechna pozornost se obrátila k novému králi. „Sedm věrných
přátel, rytířů,“ začal vášnivě s číší vína v pravé ruce, „nemůžu slovy
vyjádřit svůj svůj vděk za vaši věrnost mečům, které jste pozvedli na
mou podporu,“ pročistil si hlas odkašláním. Přitom se k Eamonovi
otočil zády a i přesto, že se mohlo zdát, že se dívá na Lancelota, bylo
pravděpodobnější, že se díval na Judit. „…přísahali jste mi život…, že
za mě zemřete, pokud to bude nutné. Dnes slavíme…“
Přestože Eamon sledoval králova záda a snažil se pochopit jeho
slova, která zřejmě lehce ovlivnilo víno, všiml si i pohybu na místě, kde
seděla Judit. Tajemná pomalu vstala a hleděla na Artuše.
„Legendy…my budeme legendy…a dnes se staré legendy spojí
s našimi jmény,“ pokračoval král.
Někde v dálce se znovu začal ozývat zpěv. Jenže nešlo o veselou
hudbu. Znělo to tajemně, nábožensky a rituálně.
„Přátelé, rytíři, jste připraveni se stát legendami?“ s posledními
královými slovy se dav rozestoupil přesně v místě, kde se ocitla Judit.
Eamon si jejího pohybu ani nevšiml. Nyní se však zdálo, že je to právě
ona, kdo ovládá celý dav. Zpěv zesílil. V prostoru, který lidé vytvořili
se začaly objevovat malé plamínky různých barev.
Většina lidí překvapením vydechla. I Eamon, který se považoval
za někoho, koho jen tak něco z míry nevyvede, nad tímto úkazem mohl
pouze kroutit hlavou.
Podivný úkaz přinutil všechny od stolu vstát a jít se podívat
přímo k prvnímu, červenému, plamínku. Ten se nacházel kousek od
suknice Judit. „Co jsi?“ napadlo Eamona. Napadlo ho, že by mohla být
druid, ale nepodobala se jim. Navíc neznal žádnou ženu, která by byla
druidem. Spolu s tím, druid by něco podobného určitě nedokázal. Ale
ten zpěv? Odkud přicházel? Snažil se najít jeho původ, ale zněl z dálky
až z moc velké dálky.
Eamon stál mezi ostatními rytíři. Hleděl do dálky po cestě z
plamínků usazených v trávě. Měly různé barvy – modré, zelené, žluté,
červené, růžové i fialové… Postupně spolu tvořily cestu, která se
ztrácela v potemnělém lese kousek od paty kopce.
Na rameni mu přistála ruka, která ho pevně sevřela. Ohlédl se do tvář
krále. „Legendy…,“ díval se na Eamona, ale mluvil ke všem. „Dnes
začíná nový věk, a proto musí skončit ten předchozí…“
„Co to znamená?“ špitl na Artuše.
V králově zelených očích se objevil úsměv, který přešel i na
jeho ústa. „Dokažte, že si zasloužíte svůj meč,“ mluvil ke všem, ale
mířil pouze k Eamonovi.
Judit poodstoupila od prvního plamínku a postavila se ke
členům Kulatého stolu.
„Kdo půjde první?!“ zahřměl Artuš.
Nepřekvapivě se první k začátku cesty prodral sir Hector. „Já,
můj králi,“ pevně držel jílec meče.
Eamon se díky tomu mohl dostat blíže k Judit. „Co jsi? Jak jsi to
udělala?“ zeptal se jí tiše.
Tajemná se na něj nepodívala. Hleděla někam stranou. K lesu.
„Král, rytíř, tulák, vrah…nezáleží na tom. Občas je však nutné se ptát.
Protože odpověď může být důležitá…“
Mezi obočím se mu objevily vrásky. „Ale…ptám se. Co jsi?“
„Myslím, že to brzy zjistíš,“ odpověděla a bez jakékoliv jasné
odpovědi prostě odešla. Eamon by ji klidně následoval, ale nemohl
odejít od krále. Nemohl utéct od cesty, na kterou už se vydal i Lancelot,
který samozřejmě musel následovat Hectora. Judit se mu tak snadno
skryla v davu.
Když se jak Hector, tak Lancelot ztratili v temném lese.
Následně přišel na řadu vždy Eamon. Pohlédl na krále, kterému
důvěřoval jako nikomu jinému. Poté k lesu, kde se již ztratili jeho
přátelé a spolubojovníci. Hluboce se nadechl. Cítil nervozitu, která se
mohla rovnat té, kterou pociťoval před bitvou.
Sevřel svůj meč.
Byl ochotný položit život za svého krále, ale přesto se bál.
Strach se však snažil potlačit. Namísto toho si prohlížel plamínky, které
mu osvětlovaly cestu. Současně ignoroval ustarané pohledy lidí kolem
vrcholku, kteří naopak pozorovali jeho.
Plameny ho fascinovaly. Slyšel o tricích, kterými se dala změnit
barva plamenů, ale tohle nebyl ten případ. Bylo v tom něco jiného.
Něco, co upoutalo jeho mysl na tak dlouho, že si neuvědomil, že už
dávno vystoupil z davu lidí. Mezi ním a lesem zbývalo pouze pár kroků.
Překonal je.
Zastavil se u posledního červeného plamene. Před ním se
rozprostírala absolutní tma.
Hleděl před sebe. Snažil se v černotě něco najít. Donutit oči
zvyknout si na tvary stromů. Měsíc moc nesvítil a nezdálo se, že se
plameny z ničeho nic zjeví i někde v lese. Jenže musel se rozhodnout
rychle. Nemohl čekat před lesem na to, než do jeho zad vrazí další rytíř.
Ne. Rozhodně to nebylo ideální řešení, ale řešení to bylo. Vzal jednu ze
spadlých větví. Odtrhl si kus košile a vytvořil si provizorní louči.
Podpálil jí o poslední plamínek a k jeho překvapení plamen nesvítil
červeně, ale obyčejně žluto oranžově.
Naposledy se ještě ohlédl. Tisíce očí ho pozorovaly a on neměl
jinou možnost než se vydat do temného lesa, který ho začínal děsit…
Oheň Eamonovi pomáhal. Jenže uvědomoval si rizika. S
pochodní v ruce se stával viditelným hlavně pro ostatní oči. Spolu s tím
se pro něj stane složitějším bojovat. Tasil meč. Byl hodně lehký.
Vlastně by mohl bojovat…, proto ho držel ve své dominantní levé ruce
a litoval toho, že nevypil více vína, které by mu dodalo odvahu…
Obezřetně procházel kolem kmenů převážně listnatých stromů
skrze vysokou seschlou travu. Očekával by, že potká Hectora nebo
Lancelota, jenže to se nestalo. Oba museli pokračovat, ale nevěděl kam.
Zřejmě prostě rovně. Avšak nikdo z nich tento les neznal. Nacházeli se
na cizím území.
Další krok Eamona dostal na nevelkou mýtinu, které dominoval
jediný pokroucený strom. Přiblížil se k němu a v ten okamžik ho
napadlo, že možná tuší, co se v lese odehrává. Ocitl se u vílího stromu.
Mezi větvemi se pohupovaly talismany a stuhy. Tohle místo patřilo
druidům. Druidi zmizeli z oslav. Při pohledu na mystický strom si
uvědomil ještě něco. Zaposlouchal se do lesního ticha. Ještě na kopci
slyšel ten zvláštní zpěv. Zpěv, který určitě slyšel při sestupování z
kopce. Musel utichnout někde před lesem, i když si byl skoro jistý, že
právě od lesa hlasy přicházely.
Mrtvé ticho… Rozhlédl se. Pokud by na něj čekal nějaký z
rytířů. Pokud by se měli někde seskupit. Bylo by to právě zde. Bylo to
naprosto ideální místo. Zvedl louči k větvím. Připadalo mu to
nepravděpodobné, ale možná si jeden z rytířů vzpomněl na starou
tradici. Přidal něco na strom, aby si pojistil štěstí na tuto zvláštní cestu.
Po krátkém pátrání však nenašel nic, co by mu připomínalo Hectora
nebo Lancelota. Vlastně všechny stuhy, kousky látky, spletené kousky
trávy, ale i prameny vlasů – všechno vypadalo hodně staře.
Na tomhle místě dlouho nikdo nebyl. Konstatoval sám pro sebe.
Přesto pocítil zvláštní pocit, který ho skoro přinutil k tomu něco vílám
obětovat. Nebyl člověkem, který věří v příběhy. Jenže sloužil
legendárnímu králi. Čas na důvěru v legendy byl zřejmě právě tohoto
dne. Zabořil meč do země a kousek od něj i louči. K posvátnému místu
se nechtěl přibližovat se zbraněmi.
Tradice mluvila jasně. Eamon si pevně chytil pramen vlasů a se
zatnutými zuby ho vytrhl. Přivázal ho na jednu z větviček. Pár
okamžiků ho pozoroval. V ten okamžik by se měl podle tradice otočit a
odejít. Na strom se přitom nesměl podívat. V opačném případě by se
jeho přání nesplnila.
Rychle se otočil pro svůj meč. Chtěl prostě odejít a hledat cestu
dál. Namísto meče se však setkal s obnaženou namodralou kůží podivné
ženy. „Myslela jsem, že meč je rytířovou paží…jeho součástí,“ řekla
hravě a zároveň skoro pohoršeně. Přitom si se zbraní začala pohrávat
jako si dítě hraje s dřevěným mečem.
„Dej mi to!“ přikázal, a přitom si neuvědomoval, že není
ozbrojený, zatímco ona je. Současně se snažil přemýšlet nad tím, s kým
se to vlastně setkal.
„Nedám!“ křikla na něj zpět.
Eamon si jí obezřetně prohlížel. Hledal nějaké slabé místo.
Nikdy s ženou nebojoval. Nezápolil se s ženou, která mu právě ukradla
meč. Nejpodivnější však bylo to, že prazvláštní žena rozhodně nebyla
člověkem. Byla něco jiného. Nedokázal se dívat na její nahé tělo, které
se provokativně pohybovalo ve zvláštním tanci s nebezpečným mečem.
Připadalo mu jakoby hleděl na něco, co by vidět neměl. Musela by jí
být zima, tedy pokud by byla člověkem. Tím však rozhodně nebyla.
„Nedám!“ zopakovala pisklavě.
Eamon udělal krok k ní. „Ten meč ti nepatří.“
Divá žena na něj však mečem zamířila, jako by ho uměla
používat. „Nepatří?“
Neodpověděl jí. Namísto toho ho napadlo, že za tímhle vším
rozhodně nestojí druidi. Je to něco, co vymyslela Judit. A ať byla Judit
čímkoliv. Otázka zněla jasně. „Co jsi zač?“
Spustila meč k tělu. Naklonila hlavu na stranu. Zdálo se, že si
něco uvědomila. „Co jsem zač?“ zopakovala a upustila zbraň k zemi.
Eamon se k němu chtěl vrhnout a sebrat ho.
Ale nestihl to. Dívka se roztočila jako větrný vír směrem od něj.
Jen aby se skoro jako rychlý vítr vrátila zpět k němu. Dříve než si to
Eamon uvědomil. Prudce plula vzduchem k němu.
Překvapeně vykřikl a pokusil se jí vyhnout. Namísto toho do něj
silně narazila. Spadl na zem. Převalil se přes bok a shrnul svým tělem
vrstvu mechu a zeminy. Pokusil se najít postavu ženy. Svůj pohled však
okamžitě vrátil k zemi, jelikož přímo před sebou uviděl vílí strom. Ač si
nebyl jistý. Věřil v neštěstí, které to může přinést.
Otočil se přes bok. Začal se plazit směrem ke svému meči, který
se nacházel kousek od něj. Za zády slyšel svištění vzduchu. Musela se
přibližovat.
Natáhl se pro meč. Dotkl se jílce. Přitáhl ho k sobě. Opět se
převalil, tentokrát na záda a meč zvedl nad sebe. Směrem ke stromu se
odmítal podívat. „Co jsi zač?!“ zakřičel na ní, „nechci ti ublížit!“
Prosvištěla až k němu. Ocitla se hodně blízko. Mohl vidět, že
její kůže lehce svítí v temnotě. Její tělo zakrylo vílí strom. „Co jsi zač?“
zopakovala po něm.
„Jsem Eamon, rytíř Kulatého stolu,“ švihl mečem, ale žena se
mu vyhnula. „sloužím jedinému pravému králi,“ znovu máchnul
mečem.
„Rytíř!?“ vyvalila oči, „rytíř!“ křikla bláznivě a začala znovu
plavat vzduchem.
„Co jsi ty? Odpověz!“ snažil se jí zachytit pohledem a znovu se
nepodívat na strom. Už teď tušil, že mu štěstí nebude přát.
Z ničeho nic se před ním zjevila. Podívala se mu do očí.
Hluboko do očí, snad i do duše. „Jsem bludička, rytíři“ řekla posměšně,
„co jsi ty?“ zasmála se jako šílená a vzlétla.
Eamon na nic nečekal a švihl mečem proti ní. Nikdy nebyl
nejlepší z rytířů, ale trénoval. Trénoval dlouhé hodiny, aby se jim mohl
alespoň pokusit konkurovat. Svůj cíl tentokrát zasáhl. Bodl ji přímo do
nahé hrudi kousek pod jejími prsy. Ve vzduchu se objevil zápach tlející
trávy.
„Co jsi zač? Co jsi zač!“ opakovala skřehotavým a vysokým
hlasem, zatímco kapičky namodralé krve dopadaly to pošlapané trávy.
Eamon si chtěl zacpat uši, ale musel držet svou zbraň.
Bludička se začala posouvat po ostří. Nabodávat se ještě více na
meč. Ručkovala a rozřezávala si dlaně o ostří, „co jsi zač? Co jsi…zač!“
zápach zintenzívněl.
Eamon netušil, co by měl udělat. Stále držel meč. Brzy musela
zemřít. Pokud by byla člověkem. Pokud bludičky umírají…
„Coooo…jsiiiiii….zááááččččč!“ položila Eamonovi ruce na
ramena a posunula se až k jílci, „coooo….!“ Vyšlo z jejích úst, ze
kterých telka namodralá krev. „jsiiiiiiiii….?“
Eamon cítil její chladné tělo a krev, která mu smáčela oblečení.
„Zááááááááč!?“ s posledním výdechem se rozplynula jako pára. Odér
její krve však ve vzduchu ještě chvíli zůstal.
Eamon pozoroval mizející namodralý dým s podobnou vůní,
jako po dešti. Bez jediné jasné myšlenky se podíval před sebe. Přímo na
vílí strom. Okamžitě si vyhuboval za svou chybu a doufal, že boj byl
dobrou omluvou. Kromě toho však došel k dalšímu zjištění. Nejdříve to
považoval za jakousi náhodu, nával adrenalinu z boje.
Jeho louče vyhasla ve vlhké trávě. Přesto viděl. Ne jako ve dne,
ale jako by byl v přítomnosti bludičky a jejího lehce zářícího těla. Krom
toho však zaznamenal i zlatě zářící plamínky za vílím stromem. Cesta
duhových plamínků pokračovala dál.
Prohlédl si meč, který byl úplně čistý, ani stopa po bludiččině
krvi. Dokonce ani jeho nos už nezaznamenával nic podivného.
Zapochyboval o tom, že se to všechno vůbec stalo…
Pokračoval po své cestě z plamínků, která vedla dolů z kopce do
rozlehlého údolí. Okamžitě si všiml malého jezírka, jehož hladinu
pokrývaly blatouchy. Kromě toho si jeho vylepšený zrak všiml i
poletujících světlušek. Přišel blíže, jen aby zjistil, že kolem jezera se
nachází rašeliniště. Nejen toto nebezpečí ho však na této cestě přivítalo.
Přidal se totiž hlas jakoby odnikud, ale zároveň odevšad. A poté kolem
něj začaly poletovat světlušky. Teprve po chvíli mu došlo, že nejde o
hmyz, ale něco jiného. „Zdravííííímmmm…“ uslyšel hlas odněkud
zleva. A poté i zprava. Otočil se, ale hlas se ozval opět za ním, a tak se
několikrát otočil dokola, než se pohledem zastavil na mladé ženě se
zářícími vlasy. Okamžitě si vzpomněl na příběh o Zlatovlásce, který
někde zaslechl. Možná si však vzpomněl na tvář, kterou nedokázal
zařadit do svého života.
Jelikož už byl přesvědčený o tom, že tohle všechno je práce
tajemné Judit. Zeptal se: „co jsi zač?“
Dívka v jednoduchých bílých šatech se na něj usmála. „Jsem
vše…,“ zamračila se a její tvář se začala měnit, „…co budeš…,“ opět se
odmlčela a její tvář se dále měnila. Rysy obyčejné hezké dívky začaly
získávat mužské obrysy, „chtít,“ poslední slovo bylo už neochvějně
řečené mužským hlasem. Hlasem, který byl Eamonovi známý, přesto ho
nedokázal zařadit.
Jenže nebylo třeba, aby si tvář patřící k hlasu vybavoval. Tvář se
totiž objevila.
„Není dobré dívat se na vílí strom, poté, co si něco přeješ,“ v ten
okamžik už před ním stál muž v dlouhé košili po kolena s tváří krále
Artuše.
„Já vím…,“ úplně zapomněl na to, že se z té ženy stal jeho král.
„Přináší to smůlu.“
„Omlouvám se,“ padl na kolena, „omlouvám se můj králi,“
sklonil hlavu k zemi. Kolena si přitom smáčel ve vodě.
„To je v pořádku,“ uslyšel nad sebou a následně ucítil i teplé
ruce dotýkající se jeho hlavy.
„Zklamal jsem tě…nezasloužím si tvůj meč,“ začal vzlykat,
„skoro mě porazila bludička…“
„Ne…ne…neb…,“ zarazil se a naklonil hlavu. Artuš znejistěl, a
přitom se díval na Eamona, „nebrrrrr…nebreč?“ králova tvář se začala
měnit. Vousy zmizely a vlasy se prodloužily.
Tentokrát si toho Eamon všiml. Zaznamenal tu přeměnu a opět
si vzpomněl na to, co říkala Judit. Ta zvláštní žena, která teď stála před
ním, akorát v bílých šatech. „Co jsi zač?“ otřel si slzy.
„Jsem všechno…“
Eamon udělal krok vpřed a noha se mu zabořila do rašeliniště.
Chytil Judit pod krkem. „Co jsi zač?“ zopakoval.
„Jsem…“
Posílil sevření tak, že Judit nedokázala mluvit. „Co jsi zač?“
procedil mezi zuby.
Neodpověděla. Pouze sípala a její obličej se začal znovu měnit.
Eamon usoudil, že půjde o nějakou bytost podobně jako ta modrá,
bludička. Pustil ji a ona se opět změnila na Artuše a poté zpět na Judit.
„Jsi zvláštní. Považuješ se za vyvoleného králova přisluhovače? Proč?
Víš, že vždy bude preferovat Lancelota,“ posměšně mu řekla.
Eamon zavrtěl hlavou. „To není pravda.“
„Není? Tak co od Artuše chceš? Je to něco co po tobě chce nebo
něco co po něm chceš ty? Chceš, aby to přestalo, nebo chceš, aby
přestal on?“
„Co jsi zač!“ zakřičel Judit do tváře.
„Jsem…,“ nedokončila.
Eamon sekl svým mečem a oddělil její hlavu od těla. Namísto
krve se kolem něj rozlétla světélka, která se rozplynula v temnotě lesa.
Několik okamžiků se bál, že vše bylo skutečné. Že zabil svého
krále nebo Judit. Jenže neviděl žádné tělo. Byl to nějaký trik. Trik, který
ho měl přimět vstoupit do rašeliniště a utopit se. Bytosti se to však
nepovedlo…
Obezřetně našlapoval po pevné zemi. Přesto se několikrát nohou
zabořil natolik, až ztratil botu. Ohlédl se za ní, ale ta už dávno zmizela v
bahně. Možná by se mu podařilo ji vytáhnout, ale byla by plná bahna a
vody.
Otřel si tvář a uviděl další plamínky, které mu ukazovaly cestu.
Cestu, jenž z jeho pohledu končila na vrcholku kousek od něj. Když se
však na vrcholek dostal, zjistil, že jeho cesta rozhodně nekončí.
Plamínky odhalovaly ještě dlouhou cestu…
Tentokrát šel déle a začal pociťovat nesnesitelnou únavu. Něco
takového neměl v plánu. Touto dobou už chtěl být v posteli. Těžce
vydechl v okamžik, kdy vystoupil na onen kopec. Právě tam cestička
opět končila.
Nemusel čekat na nějaké překvapení nebo útok. Přímo u
posledního plamínku zelené barvy stála postava zády k příchozímu.
Eamon unaveně vzdychl. Byl si jistý, že se už dostal do samotného
středu lesa. Obloha nebyla skoro vidět skrze koruny stromů a bez hvězd
si připadal ještě ztracenější.
Přistoupil k postavě. Meč měl připravený k útoku. Zopakoval
svou již naučenou větu. „Co jsi zač?“
„Skloň meč sire Eamone,“ dpověděl mu klidný mužský hlas.
Jenže něco na tom hlase bylo strašně zvláštního. Zdálo se, jako by se v
něm ozýval celý dav lidí, který ale všechny tóny spojil do jednoho.
„Neodpověděl jsi!“ křikl netrpělivě Eamon, který nezaznamenal
ani to, že ho muž oslovil jménem.
Neznámý se otočil. Jeho oči mířily kamsi dolů z kopce. Zdálo
se, že ho nijak netrápí, že není ozbrojený.
Eamon ucítil závan větru, který však okamžitě ustal a v ten samý
okamžik se ocitl na jiném místě než předtím. Stál asi metr od
neznámého. Jenže hleděl před sebe a meč měl v pochvě. „Jak jsi…?“
ptal se zmateně.
„Ještě jsem ti neodpověděl na tvou první otázku, měl bys být
trpělivější,“ řekl káravě.
„Omlouvám se,“ Eamon poslušně přikývl a snažil se pochopit,
jak se bez vlastního vědomí dostal asi o pět metrů z původního místa.
Předpokládal, že les byl plný bytostí, kterým nikdy nemohl porozumět.
„Mám mnoho jmen, ale preferuji označení Pozorovatel.“
Eamon skoro nadskočil, i když na tom vlastně nebylo nic
strašidelného, ale zároveň nemohl potlačit husí kůži na svých zádech,
která mu naskočila v okamžik, kdy to muž dořekl.
„Nemusíš se bát…nejsem jako ti ostatní v tomto lese…“
„Ty za tím vším stojíš?“
Ignoroval jeho dotaz. „Mým úkolem je strážit tvůj svět, bohužel,
zdá se, že došlo k chybě.“
Eamon si připomněl, že se zeptal na další otázku, předtím, než
byla zodpovězena ta předchozí.
„Víš, přemýšlel jsem, jak tuto chybu napravit, není to
snadné…,“ mluvil zasněně.
Nevěděl. Eamon byl přesvědčený o tom, že neví vůbec nic. Ale
něco mu říkalo, že se musí podívat pod sebe k patě kopce. Zkontroloval
muže vedle sebe a poté udělal nepatrný krok vpřed. Pohyb však
nepřicházel z něj. Pohlédl dolů a uviděl sedm čerstvých hrobů. Na
jednom z nich ležela královská koruna, hodně povědomá té, kterou si
nechal vyrobit Artuš. Ostatní hroby zdobily meče, podobné těm, které
měl Eamon u pasu.
Eamon se snažil pochopit, co to právě pozoruje. Znamenalo to,
že všichni ostatní zemřeli? To nebylo možné, Artuš zůstal na kopci u
stolu. Nebo ne? Chtěl se také stát legendou…Navíc několik dalších
rytířů teprve vstupovalo do lesa po něm. Nebylo to možné, tedy pokud
zde nestrávil více času, než si myslel. Možná, že u rašeliniště nezabil
nějaké monstrum měnící podobu, ale svého krále. Uvnitř panikařil, ale
nějak tu paniku nedokázal propustit ven. Pouze stál a poslouchal
Pozorovatele. Chtěl křičet, ale nemohl.
„Teď se mi zdá, že správné řešení neexistuje, ale nějaké přece
jenom někdy přijít musí…,“ pokračoval muž skoro z dálky. „Víš, bylo
by snadné tě přesvědčovat. Nebo tě odrazovat, ale já věřím, že by si
každý měl svůj osud vybrat sám…“
„Jak to myslíš?“ zdálo se mu, skoro jako by mu bylo právě
povoleno promluvit.
„Odpřisáhl jsi králi celý svůj život, že budeš chránit tuto zemi,
že za ni položíš i svůj život. Pokud budeš chtít můžeš svůj slib naplnit
anebo ne,“ společně se podívali na hroby pod kopcem.
Eamon měl pocit, že by se měl otočit na druhou stranu. Podívat
se vedle sebe, ale nemohl ovládnout své tělo. „Ostatní…?“
„O to nejde Eamone. Rád bych řekl, že tuhle možnost se
rozhodnout dostali i ostatní, ale tentokrát jde o tebe. Pouze o tebe.“
„Takže ostatní…porušili svůj slib?“
„Ne i ano.“
Nechápal. „A co Artuš?“
Muž vydechl do nočního ticha. „Dnes v noci se stalo něco
nevídaného. Objevili jste se dva na jednom místě. Na jednom světě a
pod mou správou. Existují dvě řešení…,“ podíval se na Eamona a on si
v ten okamžik všiml, že jeho oči nemají panenky a vypadají jako popel
zamíchaný do mléka, „naplníš svůj slib králi, a vyřeší to všechny
problémy. K tomu tě však nemohu nutit. Na stranu druhou, dodržíš
všechny své sliby. Budeš chránit slabší a sloužit králi. V tom
případě…budu muset udělat něco jiného…“
„Slíbil jsem to na svou čest,“ ohradil se Eamon.
„To i oni,“ ukázal na hroby.
„Není to skutečné…,“ protestoval.
„Není,“ mávl rukou a hroby se rozplynuly jako mlha, „mohl
bych ti ukázat svět, ve kterém budeš žít po zbytek svého dlouhého
života…jenže není třeba tě přesvědčovat. Tuším, že vím, co si zvolíš…“
Eamon nečekal. Pro Artuše by udělal cokoliv. „Chci sloužit této
zemi. Svému králi. Jako rytíř musím chránit ostatní.“
„Budeš tedy sloužit této Zemi.“
Eamon se znovu mohl pohnout, ale ne tak jak chtěl. Byl to
pohyb vyvolaný něčím zvenčí. Připadal si jako na provázcích. Nucený
se podívat na stranu, kde nestál Pozorovatel, uviděl jeho odraz.
Eamonův odraz však chyběl. Namísto něj tam stál někdo jiný. Byl to
také muž s dlouhými vlasy v nějakém plášti. Celé to připomínalo
zvláštní odraz na vodní hladině, ale ne na dlouho. Obraz se začal
pohybovat jako zrcadlo a padat směrem od nich až dopadl na zem a
spojil se s trávou.
V ten okamžik získal kontrolu nad vlastním tělem. Mohl, chtěl
se rozeběhnout k zvláštnímu odrazu, který zmizel v zemi.
„Druhá možnost…,“ konstatoval Pozorovatel.
„Co byla druhá možnost?“ mohl se chovat tak jak chtěl a
všechny emoce ho najednou ovládly a střetly se v něm. Od slz k hněvu.
Nic podobného v životě nezažil.
„Setkali jste se dva. To by mohlo vyvolat kolizi. Vytvořil jsem
kopii tohoto světa a tam umístil toho druhého.“
„Koho?“ otočil se k Pozorovateli.
„Na tom už nezáleží. Už není součástí tvého světa. Teď můžeš
naplnit svůj osud a zůstat do konce…“
„Do konce?“
Namísto odpovědi se kolem Eamona ozvalo svištění silného
větru, které ho donutilo zavřít oči. Když je otevřel, zjistil, že
Pozorovatel zmizel. A sám se ocitl na jiném místě. Mezi kmeny stromů
zahlédl louku. Několik vteřin strnule hleděl před sebe. Skoro se mu opět
zdálo, že byl držen nějakou vyšší mocí. Jenže nebyl. Mohl se hýbat a
konat sám za sebe. Přišlo mu, že bude mnohem snadnější obejít les z
venku než se vydat zpět skrz něj…
Musel se vrátit zpět do svého starého života, ke klidu.
Jen s jednou botou. Skoro celý pokrytý bahnem a špínou. Očima
rudýma od slz. Zrakem, který dokázal vidět ve tmě. Kletbou od víl.
Svým novým mečem, který byl připravený na ochranu krále i celého
světa. Napsaným osudem. Světem, který měl chránit. S neuvěřitelnou
únavou. I darem, který ještě neodhalil.
Na pokraji svých sil vystoupil z lesa do počínajícího rána na
louku. Jenže hned jak se dostal z lesa všiml si domu, spíše malého
zámku s velkou zahradou. Pokud by tady byl před slavností, určitě by o
něm věděl. Nebo si ho všiml? Dříve než stačil přemýšlet nad tím, jestli
by měl zaklepat na dveře nebo pokračovat rovnou ke kopci, dveře se
otevřely a vyšla z nich Judit.
„Konečně!“ zakřičela a spěšně se k němu vydala.
Eamon si pomyslel, že přeci nemohl být pryč tak dlouho, a ona
navíc musela vědět, jak dlouho mu cesta bude trvat, do lesa vstoupil po
půlnoci. Mohl tam být tak pět hodin.
To však netušil, že v lese bloudil skoro dvanáct let…