Prošel jsem dnem –
a pak i poddnem.
To je to místo,
kde ani bolest nekřičí,
kde už ani slzy nechtějí ven.
Jen ticho.
A já v něm.
Přátelé slíbili, že zůstanou.
Ale zůstalo jen ticho,
a stín jejich smíchu,
když jsem padal dolů,
poddnem a v tichu.
Někdy v noci opustím tělo.
Nevím, jestli je to útěk nebo sen.
Jen vím, že tam potkávám překupníka hvězd,
když je ticho
a já v něm.
Potkávám překupníka hvězd,
co v očích má prázdno,
není v nich žádná hvězda,
jen ztracenej sen.
Zaniklé hvězdy žár
a já v něm.
Beru ho beze slova,
protože slova klamou,
a světla co nosí,
jsou jen stíny dne.
Nemám co ztratit.
Jen ticho a mě.
Někdy se ptám sám sebe,
jestli to všechno má smysl.
Ale pak si vzpomenu,
že žádnej smysl není.
Jsem překupník hvězd,
co prodává svůj stín
a přesto ztrácí svoje jmění…
I walked through day –
then deeper, down below.
That’s the place where
pain itself won’t shout,
where even tears refuse to flow.
Just silence. And me alone.
Friends promised they would stay.
But silence was all that came,
their laughter’s fading flame,
when I was falling low,
down through the hollow’s echo,
silent, lost, and slow.
At night I leave my frame.
Don’t know if it’s flight or dream.
But there I meet the star shopper,
when silence reigns supreme,
and I am lost without the gleam,
in the quiet lonely dream.
I meet the star shopper there,
his eyes are empty space,
no stars, just lost embrace,
extinguished stars’ faint glare,
and I am trapped inside the snare,
the cold and empty air.
I take him wordless, mute,
since words just lead to lies,
and lights he wears disguise,
are shadows born of truth.
I’ve nothing left to lose,
just silence — and excuse.
Sometimes I ask myself,
if all of this means more.
Then I recall it’s sore,
and life has no true wealth.
I’m star shopper selling shadows’ stealth,
yet losing all… my health…