děti na slunci výskaly
kámen na kameni po nich nezůstal –
jako vlny, které vše spláchly,
zanechaly jen prázdno,
vzpomínky, bílé ložní prádlo,
svaté obrázky, rozpité víno
a snění – ve dne, v noci.
ve snu vypadaly zuby –
jediný nezůstal na místě
všude okolo ležely,
některé roztříštěné
na kusy.
plakaly, chtěly zpět,
nuzně prosily,
slepě doufaly, věřily.
Tupě jsem je poztrácela –
i přesto ale někde zůstaly
den co den šeptají,
noc co noc plakají –
měla jsem je pohřbít
otevření duše –
možná jsou tam, hluboko,
skrytě pod povrchem,
zasypané.
kdo kdy řekl,
že je tam
ticho jako v hrobě?
