Nosím masku, den co den,
přilepenou, jak kdybych byla jen
panenka v cizím divadle,
co se usmívá — i když vadne.
V tomhle domě dýchám stín,
není tu klid, jen tichý spleen.
Stěny mě znají víc než lidé,
slyší slzy, když noc přijde.
Nejsem doma. Nikdy nebyla.
Jen tělo v prostoru, co ztichla.
Každý roh mě pálí v zádech,
a postel studí víc než mráz.
Přetvářka tu má trůn a žezlo,
učila mě: „Nic neřekni.“
A tak se směju, když duše praská,
a noc je jediný, kdo rozumí.
Kdybych mohla, zmizím v prachu,
v zapomnění, v tichu, v strachu.
Radši být nikde než právě tady —
v domě, co mi krade barvy.