(varování: krev, témata sebepoškozování)
V tichu noci sedím sama,
nechci dělat žádné drama.
Myšlenky však kolem víří,
a já tuším kam to míří.
Lesk ve třpytu měsíce,
a výčitek na statisíce.
Nožík něžně v ruce svírám,
už nic více nepopírám.
Poddávám se tomu chtíči,
mé srdce neslyšně křičí.
Ostrá čepel líže kůži,
po krvi ten nožík touží.
Rudé krve krůpěje,
jsou teď moje naděje.
Napětí je zcela pryč,
to byl k mému štěstí klíč.
Bolest plní moje tělo,
úleva od všeho co se dělo.
Slzy po tváři stékají,
oči pálí, plakají.
Okraje rukávů jsou celé červené,
tělo již naprosto znavené.
Vyčerpáním na zem ulehnu,
čepel se přiblíží k mému stehnu.
Další linka skví se na kůži,
to si mé tělo nezaslouží.
Ostří mi padá z dlaně,
oči upřené na rudé ráně.
Pocit štěstí z jedné chvíle,
vystřídá výčitka v plné síle.
Smutek je zpět a myšlenky zuří,
nikdy neuniknu této bouři.