V nohách už mám dost kilometrů na další procházku, ale i tak se jdu odpoledne projít do města. Baví mě potkávat cizí tváře a hledat v nich odpovědi na to, jestli mi to dnes sluší, nebo ne. S hlavou plnou myšlenek přemítám o tom, jak je vlastně hrozně mrzuté, že člověk nemůže jen chodit, nepravidelně sedět a pozorovat všechno okolo. Člověk musí pracovat, musí vnímat to, co ho zajímá, i to, co je jaksi mimo jeho pole zájmu. Jakej bič jsme si to na sebe ušili… Na tohle moje věčné bědování už nestačí.
Sedám si. Hroty mých podpatků se zasekávají do hlinité půdy pod lavičkou, na které sedím.
Vlaštovky už přiletěly? Už jsou zpět? Docela brzo. Japonské sakury také kvetou dřív, než si zaznamenávali staří mniši. Žijeme v klimatické krizi a tohle je dost jasný náznak.
Koukám na její křídla – tmavě modrá pera pokrývají většinu jejího těla. Divoce skáče a bláznivě přelétává z jedné větve na druhou. Náhle přilétá další a navzájem se zdraví pouhým mrknutím. Nastává chvíle, kdy se sbližují a jejich řeč se stává zvláštním druhem symfonie. Volnost, svoboda a radost. Vzpomínám na známé klišé: „Volná jako pták.“
Vítr se zvedá a jako kdybych cítila ono jaro. Tu každoroční naději, jak od základu vyždímané rostliny zpátky ožijí, neztratí chuť k životu po bídné zimě a znovu se vzpřímí, aby z nich mohl opět vykvést světoborný květ. Jak moc bych chtěla pozorovat přírodu a mít to za job. Ohromně obohacující aktivita.
Naděje ve vzduchu se prolíná do mě.
V sekundě přemýšlím o tom, jak moc bych tě chtěla vidět. Vzpomínám na všechno, co jsi kdy skrýval ve svém pohledu, a neřekl mi ani špetku z toho. Chtěla jsem ti toho taky spoustu říct (stejně jako vždy), ale neřekla jsem ani zlomek pomyslného střípku.
Proč neustále stavím most nad propastí své touhy? Proč pro jednou nevypnu? Proč ani jednou jedinkrát nepřemýšlím nad šťastným koncem?
Třeba ta nedávno vdechnutá jarní naděje přinese něco ještě dřív, než se naději.
Vlaštovky prostě neřeší, kam letí. Prostě letí. Neměla bych taky prostě letět? Nechat se unášet jarním vánkem naděje? Nechat na sebe svítit povzbuzující paprsky slunce a přestat přemýšlet nad spolknutými slovy?
Měla bych se podělit o to, že chci společně zbourat onen most a skočit do propasti hlavou napřed. Přestat odsuzovat přežívání z okamžiku na okamžik a někdy si to taky zkusit.