U stolu sedím
s mým vlastním já
jen teprve šestiletým
které pravdu sotva zná
a přece jen
ji vlastně má
Nikdo z dospělých mu nevěřil
prý si to neprožil
a nemůže tak nic vědět
když po nocích bojí se příšer
kde na tu pohádku vůbec přišel
vysoká tři metry deset
zuby jako u pily v kůlně
oči zbarvené krví
jejich pohled žene tě k újmě
a tak velký tvor se krčí
pod postelí něčí
a každou noc vystrkuje drápy?
hloupost
Ale ne tak docela
dítko má pravdu svou
kéž by má duše to věděla
monstra, kterých jsem se tak bál
mezi námi opravdu jsou
v horší formě
než by sis přál
Nejsou větší
nemají drápy jak nože
neschovají se pod dětské lože
na běžná jména slyší
oči nejkrásnější mají z všech
nelze jim utéct
žádný spěch
vždyť je máš nakonec rád
největší příšery
skryly se mezi nás
Tak mé šestileté já
promiň všem křivdu
mělo jsi pravdu
měli jsme se bát
