Jako maják, jako světluška v temné době. Uvnitř smutku, uvnitř radosti. Stále a stále dokola. Je jen na něm, jestli se po světle natáhne.
Září krví předešlých. Rudou, jež pochází z ran okem nespatřených. Vzývajíc krásu padlým, pokorně čeká a doufá. Její agrese hanobí a šlechtí květiny kolem ní.
Políček vražený do slabiny. Prudký krok, který slávu svého pána vyzvedne do nebes, může znamenat i uvrhnutí všeho do temnoty. Lehký pohyb, který rovnováhy světa převrátí naruby.
Jediný, jediňoučký človíček stačí, aby se vše dalo do pohybu. Proč však zůstává stát? No tak, pojď, pohni. Zpomaluješ. Dělej. Bez tebe nám je líp. Ztrácíme čas. Pohni.
Vše zaniká. Vše zahlazuje stopy své minulosti. Odpustí však? Nikoliv. Rány, které jednou byly zasazeny, nelze vrátit. Nelze se otočit zpět. Postav se tomu čelem.