Svět obsahuje spoustu věcí, které nemám rád. Hawai pizza, lhaní, nenávist a spoustu dalšího. Nic mě však nedokáže rozhodit více, než gaslightování. Omlouvám se, ale pro tento výraz nemohu najít české slovo. Když se mě někdo rozhodne gaslightovat, neskončí většinou dobře, jelikož se své pravdy bez důkazu o pochybení jen tak vzdát nehodlám, dám to danému jedinci okamžitě a otevřeně sežrat. Co když to není jedinec, ale kniha?
Scénář pro 21. století je knihou, která mě donutila zpochybnit nejen existenci reality (netuším, jak by v nesimulovaném světě mohlo někoho napadnout, že vydat něco takového je dobrý nápad), ale hlavně zpochybnila moji schopnost číst. Původně jsem v zápalu hněvu na tento počin dokonce napsal recenzi, pak mně ale došlo, že je nenávistný projev nelegální a tahle kniha za problémy se zákonem zajisté nestojí. Řekl jsem si, že to není možné, že to nemůže být mnou, a rozhodl jsem se to otestovat. Tak jsem náhodně uprostřed týdne kolem půlnoci vzal do ruky nějakou kratší knihu s pouze dvěma sty stranami s názvem Jak nepsat hru.
Čekal jsem, že si ukázkově přečtu jen pár stránek, jelikož jsem neměl příliš zájem knihu s tématikou divadelní hry dočíst. Nemohl jsem se mýlit více.
Tato kniha rozhodně nebude pro každého, dokonce ani pro každého, kdo se zajímá o pero a papír. Není na první pohled strukturovaná, přesto je přehledná. Nedefinuje hned ze začátku pojmy, ale význam jasně z popisu situací a příkladů pochopíte. Nesnaží se na nic si hrát, zkrátka skrze pohled spisovatele postupně vypracovává kritiku a obavu o tehdejší divadlo, mimochodem “jen tak” poskytuje asi nejlepší úvahy, co jsem zatím měl počest číst nad tématem, premisou, postavami, dialogy a prací s publikem.
Jelikož se věnuje tehdejší divadelní krizi, není napojení knihy na mnou oblíbený film příliš jasné, pravdou však je, že paralela nebyla nikdy silnější. Ty samé problémy, o kterých autor dlouze píše dnes můžeme pozorovat v současné kinematografii a řešení, o kterých autor mluví jsou relevantní stejně dneska, jako tehdy.
Stojí za vyzdvihnutí jmenovitě části věnující se realističnosti, potřebě jakéhosi “intelektuálního” obsahu a předsudkům vůči různým žánrům a typům obsahu.
Jistě, je zde spousta věcí, které si člověk musí zasadit do správného kontextu a podívat se na ně s odstupem. Jisto jistě se také musí prokousávat o pro mě nepříliš relevantní částí o veršovaném dramatu, ale když se člověk soustředí na to, co by pro něj mohlo být užitečné, je mu přirozeně nabídnuta pozvánka do světa psaní.
Souhlasím, že možná knize fandím příliš mnoho a že za mým nadšením leží spousta důležitých interpretací jiných než možná autor Walter Kerr zamýšlel. Nemohu si zároveň nevšimnout, jak moc jsem při čtení některých odstavců překvapeně kýval hlavou a divil se mluvě z duše.
Zejména pak když se snažím svým přístupem v krátkých filmech bojovat proti zajetému psychodramatu a musím se vypořádávat se všetečnými poznámkami o nehluboké a neseriózní povaze mého díla, vzpomínám na autorova slova:”A rozhodně bych se snažil překonat strach, že když povedu své lidi do aktivního vzruchu, oslabím tím automaticky kvalitu svého portrétu. Tak to nedopadá.”