Nechtěla jsem zvládnout povyk,
který okolo mě pohltil ten den.
Myslela jsem,
že mám na víc
a byla jsem uvnitř
tak maličká.
Tak jsem seděla tam
jako třetí strana.
A jako trofej mám to v hlavě,
na své poličce.
Je to uzamčené v truhle,
zakopané pod mým trávníkem.
Ale občas některé červy
vzbudí moje slzy,
pak vylezou zpod té země
a chtějí mě zničit.
Jsou ve mně.
No tak promiň, že jsem nemohla
říct nic.
No a ticho nebylo,
myslela jsem jestli tohle
není to poslední,
co ze mě zbylo.
Prostě půjdeš se mnou basta,
nic jiného po tobě nechci,
bílá, červená a šedá,
to jsou nyní tvoje kontrasty.
No tak dobře,
já to vidím,
a co já s tím,
dobře,
bolí to
moc…
Tak už prosím nekřič,
nech ji,
nenechala jsem se
a možná zapomněla dál.
Někdo na dveře zabouchal.