Zavři oči, dítě lásky,
strach a vztek nech na svých rtech se rozplynout.
Vždyť nevíš asi, v dálce hlasy k tvojí duši promlouvají
a ticho v hlavě nepohltí ten život plynoucí ti v dlaních,
tu touhu všechno znáti.
A čas ti vrátí sílu tvou
a mocné síly vnitra tvého
zahaleny do moře
a oceány prachu ve tmě píšou
po částech příběh osudu.
Teď vzlétneš,
tělo tvé se nechá vést,
jak listí stromu hrdě poneseš svou barvu
a budeš schopno okolí též barvit svým posláním,
co matka půda svěřila ti.
Ty dobře víš, komu patřiti smíš
a voda tvůj žár neuhasí, ani přijdou-li časy,
které povodeň ti do vnitra vnutí.
Poté bytosti pnutí, jak roztrhati chtěly by tě,
musíš překonat, dítě mé.
A poklad v jámě utrpení naleznout smíš.
Tam v té největší tmě ti život daruje světla kraj,
kde bytosti se neskrývají
a těla jejich v mírném vánku hrají melodii
pravé existence čisté.
Zde potkají se živly pravdy,
uši nastraž, poslouchej,
uslyš znovu duši tvou, nyní hlasy už ne z dálky,
nesoucí ti hmotnou odpověď, jež hledalo jsi celá léta.
Do jeho očí pohlédlo jsi,
známou tvář zde potkáváš,
samo sebe poznáváš.