V kostele stojím, vánoční je čas,
chrámem rozléhá se sboru hlas.
Kadidla vůně a svíce jež hoří,
to pravou nedělní náladu tvoří.
Zpívám ty písně o noci svaté,
vtom spatřím v záři lokny zlaté.
Můj zrak se k výšinám kůru stáčí,
tam, kde ta kráska jako Manon kráčí.
Tam vysoko, kde varhany znějí,
vidím tu, o níž andělé pějí.
Dívka s úsměvem se na mne dívá,
překrásným hlasem koledy zpívá.
Podobná luně, co na hřbitov svítí,
podobná barvám lučního kvítí.
Srdce bije jak kostelní zvon,
když slyším jejího hlasu tón.
Chtěl bych být tím tónem co zpívá,
jsem však jen mladík co tiše se dívá.
A zatímco hudba svatyní zní,
jsem jen ten mladík který tak sní.
Můj úsměv náhle z tváře zmizí,
když se vedle krásky objeví muž cizí.
Vysoký jinoch k ní vesele kráčí,
strach se mi v očích rázem zračí.
Objal ji v pase a políbil na růž,
přímo do srdce vrazil mi nůž.
Chtěl jsem se rozkřičet z plných plic,
když naděje se rozplynula v prosté nic.
Jen pro něj se teď dívka smála,
a ruku v ruce tam s ním stála.
Srdce puklo na tisíce kusů,
když si vyměnili další pusu.
Sbor dál hrál však já nic neslyšel,
z kostela s bolestí do noci vyšel.
Sníh tiše padal na mou vlhkou tvář,
když v duši zhasla té lásky zář.