Kamarádství. Slovo, které zní jednoduše, skoro dětsky. Někdo má kamarádů nespočet – plný telefon kontaktů, plný Instagram označení, plný víkendy lidí. A někdo nemá nikoho. Když se podívám na sebe, pravé přátelství je vzácný zboží. Není to něco, co koupíš v akci dva plus jedna zdarma. Není to sleva na černý pátek. Je to spíš stará dobrá láhev whiskey, která zraje roky – a většina sudů mezitím praskne.
Ty, které bych dnes nazval skutečnými přáteli, spočítám na prstech jedné ruky. A ještě mi jeden prst zůstane volný.
Kamarádství přicházela a odcházela. Některá trvala měsíce, jiná roky. S některými jsme si slibovali, že to bude „navždy“.
A pak přišel život. Práce. Holky. Ego. Blbost. Ticho. A zmizeli. Některá přátelství vyšuměla nenápadně, bez hádek, bez dramat. Jen se přestalo psát. Přestalo volat. Přestalo se chtít.
Jiná skončila useknutím prstu. Jeden moment. Jedna věta. Jedno nepochopení. A bylo po všem.
A pak jsou tu ta, která přežila i to, že jsme se na pár let nebavili. Že jsme si dokázali říct věci, které bolely. Že jsme si dokázali přiznat, že jsme byli idioti. A přesto zůstali.
Po těch letech jsou čtyři lidi, o kterých si myslím, že u mě zůstanou. I když jeden už tu fyzicky není.
⸻
M…
Kluk, kterého jsem znal od dětství. Bylo mi dvanáct, hráli jsme spolu airsoft a vyrůstali na stejném sídlišti. Já hip-hoper, on metalista. V té době dvě nesmiřitelné skupiny. Každý měl svoje hadry, svoje symboly, svoje přesvědčení o tom, že ten druhý je mimo.
A přesto jsme se bavili.
Nejvíc to začalo ve chvíli, kdy jsem byl v prváku na učňáku a on v prváku na nástavbě. Nedal jsem na něj dopustit. A můžu s klidem říct, že to byl člověk, který mě znal nejvíc. Znal moje slabiny, moje komplexy, moje sny, i ty, o kterých jsem nahlas nemluvil. Neviděli jsme se dva měsíce, a když jsme se pak potkali, bavili jsme se, jako bychom se viděli včera. Žádné trapné ticho. Žádné „co je nového“. Prostě jsme navázali tam, kde jsme skončili.
Dokonce jsme spolu bydleli. Přátelství, které začalo z ničeho a stalo se nejsilnějším, jaké jsem kdy zažil.
Pak přišla nehoda.
A on už tady není.
S ním odešla část mě. To není fráze. To je fakt. Některé věci si už nemám s kým říct. Některé vzpomínky už nemá kdo potvrdit. I když jsem byl v Olomouci a on v Kroměříži, pili jsme spolu přes videohovor. Seděli každý u sebe doma, s panákem nebo pivem v ruce, a kecali o všem.
O holkách. O životě. O tom, co nás štve. Co nás těší. Když jsem prožíval těžké chvíle, byl tu pro mě. I na dálku.
A dneska? Dneska si občas říkám, co by mi na to řekl. A odpověď většinou znám. Protože mě znal tak dobře, že jeho hlas slyším i bez telefonu.
⸻
P…
Tohle přátelství začalo přes jiného člověka. Bývalého kumpána. Ale hned mi sedl. Některé lidi potkáš a víš to během prvních deseti minut. Žádná křeč. Žádná póza. Prostě si sednete.
Pak ale přišlo období, kdy jsem byl kokot. A ne málo. Ego větší než realita. Nepřiznat chybu, i když ji vidíš. Radši stát na svém, než říct „máš pravdu“.
A přestali jsme se bavit.
Tehdy jsem si myslel, že to tak má být. Že když někdo odejde, tak prostě odejde. A hotovo. Jenže roky plynou a některé věci tě doženou.
Po pár letech jsme se začali bavit znovu. Paradoxně díky mojí bývalé. Přesvědčila mě, že mu mám napsat. Asi jsem o něm mluvil víc, než jsem si připouštěl. Asi jí došlo, že mi to chybí.
Napsal jsem.
A navázali jsme tam, kde jsme skončili. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem dokázal říct: „Byl jsem kokot.“
A víš co?
Nic se nestalo. Žádná přednáška. Žádné výčitky. Jen jsme šli dál.
Dneska už vím, že radši uznám, že jsem kokot, než ho znovu ztratit. Některé věci jsou důležitější než pocit, že máš pravdu.
⸻
H…
Ten se kolem mě pohyboval roky. Spíš známý než kamarád. Vždycky jsem ho bral jako fajn kluka. Ale nic hlubokého. A pak se to změnilo. Nevím přesně kdy. Možná postupně. Možná v jednom konkrétním momentu. Z někoho, koho znáš, se stal někdo, koho bereš jako bratra.
Na každého bych mohl trochu plivnout. Vytáhnout nějakou historku, nějakou slabinu. Ale u něj nemůžu. Protože vždycky všechno řekl na rovinu. Bez servítek. A já věděl, že to nemyslí zle. Že to říká proto, aby věci byly čisté.
Možná i proto jsem ho začal mít opravdu rád. Jako rodinu. A to není slovo, které používám často. Trvalo to pár let. Ale dneska je jedním z mých nejbližších. Rodina. A to už se měnit nebude.
⸻
S…
Další, koho jsem potkal v mládí. Vztah se vyvíjel. Nejdřív „fajn kluk, máme stejný pohled na život, užíváme si“. Pak přišly sračky. Věci, které tady řešit nebudu. Každé přátelství si projde testem. A buď ho ustojí, nebo ne.
Tohle ho ustálo.
Nakonec se stal jedním z těch, kteří jsou mi nejblíž. Ne proto, že by bylo všechno vždycky růžové. Ale právě proto, že nebylo. Že jsme si dokázali projít i tím nepříjemným.
⸻
Za ty roky jsem měl u hodně lidí pocit, že jsou ti správní.
Že jsou „navždy“. Jenže čas je nejlepší filtr. Vyselektuje všechno. Iluze, pózy, společné zájmy, které byly jen dočasné. Zůstanou jen ti, kteří unesou to, jaký jsi. A já nejsem jednoduchý člověk. Umím být tvrdohlavý. Umím být egocentrický. Umím být kokot. A přesto tihle čtyři zůstali. Už nemíním nikoho přidávat do téhle úzké skupiny. Ne že by nebyli kolem mě další fajn lidi. Jsou. Ale tohle je jádro.
Jen u jednoho se to změnilo tím, že odešel.
A kdybych měl něco sdělit?
Možná to, že neovlivníme, kdy kdo přijde do našeho života. Nevybereš si den ani okolnosti. Někdy tě spojí sídliště. Někdy ženská. Někdy náhoda. Ale když někdo zůstane přes to, jaký jsi kokot, beru to jako výhru.
A možná je to celé jednoduché. Kamarádství není o tom, kolik lidí s tebou jde pít. Není o tom, kolik lidí ti napíše, když se ti daří. Je o těch, kteří zvednou telefon, když se ti všechno sere. O těch, kteří ti řeknou pravdu, i když bolí. O těch, kteří s tebou vydrží ticho.
A o těch, kteří tu zůstanou. I když už tu vlastně nejsou.