Vždycky jsem hloupě chtěla, aby „ten člověk“, který si mě vybere a já jeho, byl ten, který mě doplní. A to v tom smyslu, že mě zkompletuje. Že se s ním budu konečně cítit celá.
Uf, jaká to hrůza. Jak je toto stanovisko troufalé a vlastně zoufalé. Proč bych ze své podstaty potřebovala někoho, kdo by mě doplňoval? Kdo by mě konečně „opravil“? Abych nebyla tak rozesraná, jako jsem? Možná taková zůstanu napořád, ale právě v tom je ta krása.
Jako bych sama sobě tímto trapným stanoviskem odepřela možnost být sama, být kompletní a být šťastná už teď. Jako by můj životní úděl byl najít někoho, kdo mých padesát konečně dorovná na stovku.
Proč si takové věci dělat? Uvnitř přece vím, že nepotřebuju někoho, kdo mě doplní, ale někoho, kdo mě přijme takovou, jaká jsem.
Kdo by chtěl čekat na druhého, aby se stal celým „balíčkem“, hotovým produktem? Kdo by chtěl uměle vytvářet takový druh závislosti? Sama sebe uvrtat do pozice, ze které jsou jen dvě možné cesty: buď být celý život s ním a cítit se kompletní, nebo být bez něj a cítit se jako osamocená půlka.
I vůči druhému se to zdá být extrémně riskantní. Požadovat po někom, koho máte rádi, aby vás doplnil? Co to má znamenat? Kdo si myslíte, že jste? Je tak sobecké požadovat ultimátní pocit skvělosti jen proto, že někdo vstoupil do našeho života.
Když se sama nedokážeš cítit dobře, potřebuješ čas. Ne to, aby to ten druhý zachránil a najednou to s ním mělo šťávu.
Ty nepotřebuješ někoho, s kým bude život lepší z jeho podstaty. Ty potřebuješ někoho, s kým bude život lépe chutnat. S kým budou vzpomínky barevnější. Ne někoho, bez koho bude svět šedivý, protože ty barvy tu jsou i bez něj.
I bez té „lepší příchuti“ se dá žít. Chováme se, jako bychom občas nejedli nedozrálé ovoce. I to nás přece zasytí. Sice by mohlo chutnat lépe, ale i bez dokonalé chuti je k něčemu. Je lepší se nasytit než v opuštění hladovět.
Chtít po někom, aby tvůj život, ať už byl předtím zoufalý, smutný, opuštěný nebo šťastný, vzal a udělal ho „ještě víc“? Co to má být? Nehledáš si spíš baviče a milence než lásku svého života?
Ty s ním nevykveteš, tak na to nečekej. Vykvést můžeš sama. S ním jen pokveteš o něco lépe, barevněji – a to i bez všelijakých hnojiv.