-Seznamky. Místo, kde jsem neměl nikoho potkat-
Seděli jsme s kamarádem u piva. Ten typ večera, kdy se nemluví o práci ani o budoucnosti, ale o věcech, co se řeší až ve chvíli, kdy už je svět trochu rozmazanej. Přemýšleli jsme, jaký další téma si zaslouží jít pod propisku v rámci “Kryštof plive na svět”. Něco, co by šlo poplivat bez výčitek. A pak to přišlo. “Internetový seznamky”.
Jo přesně.
Ideální terč.
Digitální tržiště samoty. Katalog lidí, kde se vybírá podle fotky, věku a vzdálenosti. Místo, kde se nehledá láska, ale pocit, že ještě nejsme odepsaní. Kde se city smrsknou na swipe a zájem se měří rychlostí odpovědi.
A já bych to mohl rozcupovat do posledního písmena, kdybych v tom sám nebyl po uši. Používal jsem je. Bez iluzí. Bez morální nadřazenosti. Našel jsem tam holky, se kterýma jsem trávil čas. Našel jsem tam holky, se kterýma jsem trávil noci. Některý zmizely po pár týdnech, jiný po pár zprávách. Vztahy na dobu neurčitou, ale s jasným koncem. Lehké, přenosné, zaměnitelné.
A pak…
Před pěti lety se stalo něco, co se stát nemělo.
Ten první den si pamatuju moc dobře. Byl jsem v lese chlastat s kamarádem. Psali jsme si. Já jí několikrát napsal, že jsem venku, že jsem s kámošem, že se ozvu později. A ona psala dál. A dál. A dál.
Stěžoval jsem si. Říkal jsem mu, že je hrozně otravná. Že nechápe náznaky. Že mi píše, i když jí dávám jasně najevo, že mám jiný program. Bral jsem to jako další konverzaci, co vyšumí dřív, než dojdu domů. Jenže nevyšuměla. Nepamatuju si přesně, co psala. Ale pamatuju si, že mě to nutilo odpovídat. Že jsem telefon neodkládal, ale otáčel displejem dolů, jako by mi něco bylo hloupý přiznat. Že mi bylo vlastně jedno, co říká kamarád, protože jsem byl hlavou jinde.
A pak jsem ji uviděl naživo poprvé.
A v tu chvíli mi došlo, že všechno to předtím byl jen šum. Že tohle není další holka z internetu. Že tohle je ona. Ta pravá. Bez dramat. Bez přemýšlení. Bez pochybností. Zamiloval jsem se na první pohled. Ne tím naivním, filmovým způsobem. Ale tím tichým, definitivním. Jako když si sedáš na špatné místo celý život a pak jednou vstaneš a konečně víš, kam patříš. Po prvním rande jsem udělal věc, kterou jsem předtím nikdy neudělal. Dvěma holkám, se kterýma jsem se vídal čistě skrz sex, jsem řekl, že končím. Bez vysvětlování. Bez záložních plánů. Protože jsem věděl, že tohle se nedá hrát na více frontách. A přitom jsem vůbec nevěděl, jestli se ještě uvidíme. Jen jsem věděl, že jestli jo, chci u toho stát celej.
Čtyři roky.
A pak jsem to posral. Takovým způsobem, že se to nedalo spravit. Ne omluvou. Ne snahou. Ne časem. Ale i když už nejsme spolu, nikdy jsem ji nepřestal milovat. Podle mě byla ta pravá. Pořád je. Jen už nejsme my. Ale to teď rozebírat nebudu. Ne dneska.
A tady je ten háček. Jak mám plivat na internetový seznamky, když bez jedný z nich bych nikdy nepotkal ženu, která mi rozebrala život a poskládala ho znovu jinak?
Seznamky jsou krutý. Povrchní. Plný lidí, co chtějí blízkost, ale bojí se jí. Jsou to hřbitovy konverzací a sklady nenaplněných očekávání. Místo, kde se láska tváří jako produkt a člověk jako položka.
Ale občas…
Občas se stane chyba v systému.
Algoritmus pustí něco, co neměl. Někoho, koho jsi neměl potkat. Někoho, kdo ti zůstane pod kůží i dlouho poté, co odejde. Takže jo. Seznamky jsou na poplivání. Ale nemůžu je odsoudit. Protože i na digitální skládce se občas válí něco skutečnýho. A když to jednou najdeš a pak to vlastní blbostí rozbiješ, zůstane ti aspoň vědomí, že to bylo opravdový. A že bez tohohle světa bych nikdy nepotkal ženu, která pro mě byla tím, čím byla Karen pro Hanka.
A to se pak plive zatraceně těžko.