Přes jeho oči pobíhal měsíční svit. Když však obnovil svůj vhled, zarývala mu skrz otevřené okno své drápy do očí pouliční lampa. Mžik oka a objímala ho znovu luna. Vše povolilo a jeho tělo se svezlo na podlahu z ledové kry. Svit ho ale ani uprostřed arktického oceánu neopustil. Natáhl ruku a dovnitř vtrhl vichr s několika vločkami.
Byl pánem větru.
A on to viděl.
Zaklonil hlavu úplně dozadu, dokud celá jeho váha nebyla bolestně držena temenem jeho hlavy.
Tam. V dáli pokoje. Vzadu. Ve tmě. Zaujatě ho pozoroval.
On mu pohled opětoval, zorné pole se mu třáslo.
Další poryv větru zabodl do jeho plic jehličky a kašel s dávením zkroutily jeho tělo.
Místnost naplňovala symfonie vzlykání a hřmění. Když bouře utichla, těla se znovu zmocnilo uvolnění a luna znovu našla jeho oči. Temnými obrazci mu do nich vypisovala vzkaz, který ale nikdy nemohl přečíst. Nevadilo mu to. Cítil to, a to stačilo.
Ledový oceán ho svíral v moci a nutil ho se pohnout. Tahal za nitky, které vedly k jeho klepetům, kopytám a chapadlám. Opile se přetočil bradou dolů.
Teď mohli být přímo naproti sobě. Tma se ale znovu proměnila v tmu a po něm nebylo ani stopy.
Koutky se mu svezly trochu dolu. Mohl ho pořádně vidět, říct mu toho tolik.
Nevadí. Stále ho cítil. Stejně jako vždy se pohyboval tak, aby ho neviděl.
Chvilka smutnění uplynula a on se s dalším poryvem větru dal do pohybu, pryč od nechutného světla té odpornosti.
Zarýval prsty do hlíny lesa, ne a ne najít kus bez kamene. Jeho nehty se lámaly na tisíce kousků, stejně jako jeho tělo pod palbou ledových jisker. Tam, kde se pokusil zarýt drápy, vznikaly díry vpouštějící dovnitř energie z cizosvětových časoprostorů. Vřeštěly a jejich výšky mu trhaly uši. Jeho mozek procházel znovu a znovu skrz ostří mixérů řevu.
Rána, která přehlušila všechny ostatní rány prostoru.
Pomalu natáhl ruku ke své hlavě s otevřeným panoramatickým sklem. Vichr mu dodal sílu zvednout těžký předmět, který se na něj zřítil. Střepy se mu zarývaly do rukou a zad. Otevírali malé trhlinky, kudmi mohl unikat tlak života, který měl každou chvíli tělo roztrhnut na cucky.
Pomalu zrcadlo a spolu s ním i sebe narovnal. A úsměv mu rozehřál tvář, když spatřil ten skvost.
Klečel v záři hvězd, záda rovná jak pravítko, závoj supernov se táhl až k otevřenému oknu, kde se přetáčel do temnné hmoty. Luna mu seděla na hlavě jako svatozář svatého.
A v temnotě jeho figury svítili jen jeho oči a křečovitý úsměv nezdravě bílých zubů.
Seděl před monstrem, jehož oči byly naprosto totožné s očima obrysu postavy v dálce u okna za ním.
Jeho oči byly mé oči. Mé oči byly jeho.
Pomalu k němu přešel, ladně přeskakoval ze kry na kru, aniž by spustil řetězovou reakci dělby atomů.
Jeho oči byly mé, mé oči byly jeho.
Něžně zajel prsty do jeho vlasů.
Nemukl, neucukl, neucítil nic. Jeho oči nemohly sjet z té nádherné nechutnosti, kterou jeho tělo představovalo.
Stáhl ho do nepřirozeného záklonu. Nedaleký strom zapraskal a lesem se zvedla vlna.
Díval se na sebe skrz jeho oči.
Druhá ruka pomalu sáhla po noži a ostří přejelo po bledé, napnuté kůži.
Slova ztratila význam, pohledy hloubku a jehlice bolest.
Ostří vyjelo k jeho krku, vykroužilo velký úsměv a pomalu zkopírovalo sternum až dolů k podbřišku.
Kam vešlo, odešlo s temnou linií bílého světla trhlin světa.
Najednou jím projel záchvěv ledové bolesti a jeho tělo se vymrštilo zpět do předklonu. Jen tak tak dokázal zabránit zlomenému nosu. Jeho vnitřnosti se obrátili proti němu, zpřeházely se a následně obrátily naruby a zabodly šavli hned vedle jeho obličeje.
Oceán zmizel. Řev ptáků a časoprostoru zmizel. Měsíc se vytratil.
Jen na kousky rozbité zrcadlo s nožem zabodnutým uprostřed zůstalo.