Konec sezóny
Byl červen a sezóna nám posledním zápasem proti Vsetínu skončila. Měli jsme sice ještě jeden trénink, ale už by se dal přirovnat spíše k exhibici, jelikož jsme na něm prakticky nic nedělali.
Dostavili se na něj všichni, jelikož jsme se chtěli rozloučit a naposledy si dát nájezdy a takové jednodušší aktivity pro pobavení ještě před tím, než odejdeme na prázdniny a výstroje a florbalky si vezmeme opět na konci srpna.
Samozřejmě nájezdy jsou moje nejoblíbenější disciplína, tudíž jsem opět zářil.
,,Jak ty to děláš, že vždycky víš co chceme udělat?” zeptal se Patrik.
,,Abych pravdu řekl, sám občas nevím jak jsem to udělal.” odvětil jsem.
,,Kdybys byl starší, řekl bych že na nájezdy bys byl platný v nároďáku.” řekl Marek.
,,V nároďáku? To ne, zas tak dobrý nejsem chlapi.” řekl jsem.
Špatná představa to nebyla, hráli jsme přeci jen nejvyšší ligu, ale až tak velké ambice jsem neměl, nevěřil jsem tomu, že bych se tam někdy mohl objevit a tak jsem to bral jako lichotku.
,,No už je náš čas. Pánové děkuji vám za sezónu a v té další plní síly se zase sejdeme tady v této hale na prvním tréninku.” pronesl Paťa.
,,Taky děkujeme.” odpověděl jsem jednohlasně s ostatními.
Když jsem odcházel, cítil jsem vždy uvnitř sebe takový zvláštní pocit toho, že svou výstroj opět pověsím do šatníku a přes 2 měsíce ji nevytáhnu, ale už jsem si na to zvykl. Čekalo nás všechny zasloužené volno, po náročné sezóně v nejvyšší soutěži.
—————————-
Volno ubíhalo rychlostí blesku, jak to tak během prázdnin bývá, a už byl srpen. Byl jsem s rodiči u moře v Chorvatsku a musím říct že to byla velká úleva, upustit od školy a od starostí, se kterýma jsem se potýkal v brance. Byli jsme v Bašce na ostrově Krk, asi 700 kilometrů od našeho domu, na 5 dní. Užívali jsme si teplého počasí a příjemně osvěžujícího moře.
Ani tady mě nakonec florbal neopustil, jelikož jsem 3 den viděl partu kluků, jak hrají na ulici florbal. Byl jsem celkem překvapený, jelikož Chorvaté moc florbal nehrají. Přišel jsem za nimi a zeptal se: ,,Can I play with you guys?” řekl jsem. ,,Yes, of course.” odpověděli.
,,Where are you from man?” zeptali se mě. ,,I’m from Czech republic.” odpověděl jsem.
,,And what possition do you play usually?” zeptali se ještě. ,,I’m goalkeeper in out team named FBC Slovácko.” odvětil jsem.
,,Okay, so you can go to net.” řekli mi. Tak jsem si bez oblečení nebo jakékoliv ochrany stoupl do brány. Domluvili jsme se na hře 3×10 minut s pětiminutovýma pauzama. Naši mezitím šli do města a mě nechali hrát s místními kluky.
Zápas to byl velice zajímavý, ale zdaleka ne v takovém tempu jaké hrajeme v naší nejvyšší lize.
Své kvality jsem nezapomněl ani 2 měsíce po konci sezóny. Tým, ve kterém jsem byl, dal během 30 minut hry 5 gólů a z toho jsem měl jednu asistenci. Góla do mé sítě jsem dostal až ve 25.minutě, tudíž 5 minut před koncem zápasu. A tak po odehrání poslední 30.minuty skončil zápas stavem 5:1 pro nás.
,,You played very well.” řekl jeden z hráčů. ,,Thank you, I’ve been playing for 4 years This year I played in the highest league in our country.” řekl jsem.
,,It was a pleasure to meet you, but we have to go now. Bye!” rozloučili se a odešli.
,,Bye!” odpověděl jsem a šel jsem hledat své rodiče.
Dovolenou jsme si užili a po dalších pár dnech jsme se vrátili domů.