Některý bary mají tu zvláštní schopnost, že tě přivítají, ať jsi kdokoliv. Nepotřebují znát tvé jméno, minulost nebo důvody. Neptají se, proč jsi sám. Nepodiví se, když si objednáš dvojtýho Jacka, i když je teprve pět odpoledne. A právě takový bar byl ten, ve kterém jsem seděl. Schovaný ve vedlejší uličce, kde svítila jen jedna lampa a dveře vrzaly jako varování.
Přišel jsem tam ze zvyku. Ne že bych byl alkoholik. Jen jsem nechtěl být doma. Doma se totiž hromadilo ticho, výčitky a občas i vzpomínky, které jsem se snažil utopit v láhvi. Seděl jsem u baru, držel sklenici v dlani a přemýšlel, co mě dovedlo až sem.
A pak přišla.
Ne v bouři, ne dramaticky. Prostě tam najednou stála. Blondýna, výstřih hluboký, že jsi tam chtěl strčit obličej a oči, ve kterých ses chtěl utopit. Posadila se vedle mě, jakoby už věděla, že tam budu. Neusmála se.
Jen se na mě podívala a řekla. “Dlouhej den?”
Přikývl jsem. “Týden, možná měsíc. Možná … celej život.”
Zasmála se. Jemně, měkce. Smích měla jako vítr přes hedvábí. “Zvláštní. Taky jsem to dneska cítila.”
Mlčel jsem. Protože co na to říct? Neznal jsem ji. A přesto se mi zdála povědomá. Jako písnička kterou jsi slyšel ve snu.
“Takže?” Zeptala se. “Budeš pít sám, nebo mě pozveš?”
Zvedl jsem ruku na barmana. “Dva giny. A nějakej smysl toho všeho, pokud máš.”
“Ten došel včera.” Odpověděl a zasmál se.
Seděli jsme vedle sebe. Mluvili o všem a o ničem. O filmech, o hudbě, o tom, jak se svět zbláznil. Ona byla jiná. Ne smutná. Ne veselá. Spíš klidná. A v tom klidu byla síla. Ne ten druh síly, co ti rozbije čelist, ale ten co ti sevře srdce.
“Jak se jmenuješ?” Zeptal jsem se.
“Můžeš mi říkat jak chceš.”
“Fajn. Tak co třeba Ginová víla?”
“To zní lacině. Ale proč ne.”
Zasmál jsem se. Skoro upřímně.
“A ty jsi co zač?” Zeptala se.
“Já jsem ten, co už dávno neví, co dělá.”
“To jsem si všimla.”
Šli jsme ven, když bar začal zavírat. Byla zima. Ne taková ta sychravá, ale ostrá. Lednová. Vzduch pálil v plicích, ale probouzel. Vytáhla z kabelky cigaretu. Zapálil jsem jí. Přitom se naše ruce na vteřinu dotkly.
“To jsi celý ty.” Řekla.
“Co tím myslíš?”
“Že jsi typ, co zapaluje cizím ženským cigarety a pak se v noci ptá, proč ho nikdo nechce milovat.”
“Ty jsi mě nějak moc rychle prokoukla.”
“Já tě znám.”
“Odkud?”
“To zjistíš.”
Seděli jsme na zídce u řeky. Šlo vidět krásně na město. Světla byla jako poslední vzpomínky, co se ti drží v hlavě. Povídali jsme si dál. O bolesti, o zradě, o ženách, které mi rozdrtily duši a nechaly jenom prázdný rám. Ona jen poslouchala. Někdy se zeptala. Někdy jen přikývla.
“Proč jsi tady?” Zeptal jsem se nakonec.
Podívala se na mě, pohledem, co tě rozebere na molekuly.
“Protože je čas.”
“Čas na co?”
“Na poslední gin.”
Zasmál jsem se. “To zní, jako bys byla posel smrti.”
“To bys možná ani nebyl tak daleko.”
Vrátili jsme se do baru, i když měl být už zavřený. Barman jen kývl. Nechal nás jít dovnitř. Už tam nebyl nikdo. Jen ticho a světla. Nalil dvě sklenice a zmizel.
Seděli jsme uprostřed prázdného světa.
“Cítíš to?” Zeptala se.
“Co?”
“To ticho. Tu chvíli, kdy už nic nečekáš a přesto dostaneš přesně to, co potřebuješ.” Zvedla sklenku. “Na smíření.”
“Na smrt.” Dodal jsem žertem.
A tehdy se usmála jinak. Krutě i laskavě zároveň. “Už si to pochopil?”
Zarazil jsem se. “Co?”
“Kdo jsem.”
Došlo mi to pomalu. Jako rána, která se zpozdí. A pak všechno začalo zapadat. To, jak mě znala. Jak byla klidná. Jak se nebála. Jak její oči byly hlubší než jakákoliv jiná bolest.
“Ty jsi…”
Přikývla. “Ano”
Polkl jsem. “A proč teď?”
“Protože jsi mě pozval. A protože už jsi připravený.”
Podíval jsem se na ni. Krásná. Smutná. Spravedlivá. V tom jejím pohledu bylo odpuštění, které jsem celý život hledal. A věděl jsem, že kdybych teď vstal a šel s ní, už nikdy nebude žádný ráno. Žádná bolest. Jen ticho.
“A co když ještě nechci?”
“To je na tobě. Já jen nabízím. Neberu. Už dávno ne. Rozhodnutí je vždycky tvoje.”
Chvili jsme seděli. Jen tak. Dva lidé. Jedna smrt. Jeden unavený muž.
“Dnes ne.” Řekl jsem.
Usmála se. A poprvé to bylo lidské. Jemné. Dojemné.
“Vím.”
Vstala. Šla ke dveřím. Neohlédla se.
Až když zmizela, uvědomil jsem si, že se mi dýchá o něco lehčeji. Že mám chuť ještě jednu věc říct, ještě jeden den přežit, ještě jednu noc usnout s vědomím, že jsem tu.
A možná, až přijde příště, ji zase pozvu na gin.