Tenhle blog má být shrnutí tohohle roku. Některý věci se ale staly už na konci toho minulýho a nedávalo by to smysl, kdybych začal od prvního ledna. Život totiž nefunguje podle kalendáře. Spíš podle nárazů.
Tenhle rok byl jak jízda na horský dráze. Jenže ne takové té zábavné, kde na konci vystoupíš, rozklepanej, ale v pohodě. Tohle byla jízda, která skončila na dně. A já se rozhodl jít se podívat, jestli tam není ještě sklep.
Byl.
Na přelomu minulýho roku a tohohle jsem definitivně přišel o tu pravou. Ne v tom smyslu “rozešli jsme se a čas to spraví”. Spíš ve smyslu “tohle už zpátky nepůjde”. Zároveň jsem po deseti letech začal znovu psát. Což je vlastně typický. Člověk se vrací k věcem, který miloval, až když nemá kam jinam jít.
Ze začátku to stálo za hovno. A překvapivě mě to nepřekvapilo. Psal jsem skoro každej večer. Ne proto, že by to bylo dobrý, ale proto, že to bylo nutný. Psát špatně je lepší než nepsat vůbec. Mezi tím jsem poznal holku, která byla spíš múza než vztah. Zůstala jen chvíli. Nenechala žádnou jizvu. Jen mi ukázala, jak psát jinak, než jsem byl zvyklý. Pak zmizela a bylo to v pořádku.
Jeden z mých kamarádů se oženil. Chvíli to vypadalo, že věci vlastně fungujou. Ne všechno, jasně. Furt se něco sralo. Ale kdybych měl vypsat všechno, co se tenhle rok rozbilo, byl by z toho samostatnej blog. A hlavně bych musel mít odvahu si některý věci přiznat. Na to se fakt necítím. Tak jsem pil. Psal. Poznal pár holek. Nějak jsem procházel životem. Ne jako hrdina. Spíš to byla setrvačnost. A tak to šlo až do léta.
V létě jsem byl na fesťáku s kamarádem, kterýho znám od puberty. Bydlel jsem s ním nějakou dobu. Mám s ním víc zážitků, než bych byl schopnej vyjmenovat. Ten festival jsme si užili. Smáli jsme se. Pili jsme. Bylo to přesně takový, jaký to mělo být. Jenže kdybych tehdy věděl, že je to naposled, co ho vidím, vypadal by ten večer úplně jinak.
Na konci léta jsem mu stál u rakve. Naposled jsem se rozloučil. A spolu s ním odešel i kus mě. Takovej ten kus, kterej tě drží, i když se všechno ostatní rozpadá. V tu chvíli mi došlo, že některý věci nejde odkládat.
Rozhodl jsem se dodržet to, co jsem mu několikrát říkal. Přestat psát blbosti. Přestat psát sračky. Přestat s amatérama a začít psát na písmenkáře. Začít dělat na něčem větším, než je pár řádků, co zmizí hned druhej den. A to jsem dodržel.
Od tý doby se ten život odehrává na dně, který mělo ještě ten sklep. Zároveň se ale snaží najít cestu ven. Už mě to tam nebaví jen přežívat a tvářit se, že je to životní styl.
Tenhle rok jsem přišel o něco, co se nedá nahradit, zároveň jsem ale našel věci, který mě drží nahoře. V těch nejhorších dnech to bylo psaní. A taky sledování Fluffa na streamu. Většinou obojí dohromady. Otevřená stránka, spuštěnej stream a pocit, že aspoň na chvíli všechno drží pohromadě.
Chtěl bych to ukončit nějak pozitivně. Něco ve stylu naděje, nový začátky, lepší zítřky. Jenže na to jsem moc cynickej. A až moc smířenej s tím, že může přijít cokoliv. Se štěstím nejsme nejlepší kamarádi.
Takže asi tak.
Krásnej novej rok všem.
A možná i hezký Vánoce, jestli to vydám včas.