Překrývám rány své z karmínu,
vrstvami ticha, které nepovolí.
Jak kdyby bolest měla rovinu,
kde ani světlo nic mi nedovolí.
Přikrývám srdce šepotem,
co praská jako staré zrcadlo.
A každý krok je náletem,
jenž hledá místo, kam by dopadlo.
A přesto v sobě dál se skládám,
z úlomků dnů, co řezaly kůži.
A to, co zbylo, tiše přiznávám,
i jizvy rozkvete, když se k smrti přidruží.