Říkají mi bohém.
Já říkám troska s vkusem.
Rozbitá duše v kožený bundě,
co se směje, když pálí,
a pálí, když se směje.
Žiju, jak se nemá,
protože všechno, co “se má”,
je nudný jak kafe bez cigarety.
Píšu, když nemůžu spát,
spím, když už se nedá dýchat.
A když se dýchat dá,
radši si dám panáka,
aby mě to hned přešlo.
Všechno, co mám,
by se vešlo do popelníku.
Vzpomínky, ženský, sny.
Všechno jsem spálil,
ale aspoň to hezky svítilo.
Říkají, že bohém je svobodnej.
Svobodnej?
Ne, jen nemá komu lhát.
A tak se směje,
když mu z rukou padá život
po kouskách jako popel z cigarety.
Večer píšu,
s hlavou na stole,
a sklenkou Jacka místo víry.
Slova pálí,
ale aspoň mi připomínají,
že ještě něco cítím.
I když už dávno nevím co.
Občas přijde ženská,
zůstane přes noc,
a zmizí dřív, než si ji stihnu zapamatovat.
Voní po víně a ztrátě,
a já ji mám rád.
Protože každý, kdo zůstane jen chvíli,
má v sobě víc pravdy
než ti, co říkají navždy.
Bohémskej život není svoboda.
Je to vězení bez stěn,
kde tě nikdo nezavírá,
protože ví,
že bys stejně neutekl.
A já?
Piju, píšu, kouřím,
a směju se vlastnímu konci.
Protože vím,
že až přijde,
přijde se stylem.
A to je víc,
než dostanou všichni ti,
co se nikdy nespálili.