Ona
Vidím ho a říkám si –
Jo, tohle je ten typ,
co tě jednou zničí,
a ty si stejně oblíkneš nejlepší prádlo,
naliješ si víno
a řekneš si,
“do hajzlu, proč ne.”
Tváří se, že ho svět nebaví,
ale pak si cigaretu zapálí
s takovou vášní,
jakoby kouřil sám život.
Smrdí po whisky,
má kruhy pod očima,
a stejně je v něm něco, co mě nutí věřit,
že bych v jeho náruči přežila konec světa.
Nebo aspoň pondělní ráno.
Říká, že necítí nic.
Ale já vidím, jak mu pohled ztvrdne,
když se bavíme o lásce.
To není prázdnota.
To je bolest, co se naučila držet kamennej ksicht.
A já, blbá, si říkám, že ho možná zvládnu.
Že snad moje ruce dokážou
zahojit jeho rány.
Jenže vím, že to skončí,
že se v posteli probudím,
kde bude jen na nočním stolku popelník,
rozpitá láhev a vzkaz na ubrousku.
Přesto zůstávám.
Protože je v něm víc poezie
než v mojí knihovně.
A kdo by odolal básníkovi,
kterej se směje, jakoby už znal pointu
a jen čekal, kdy to pochopíš ty.
On
Říká, že jsem citlivý.
To je fakt roztomilý.
Moje citlivost je to,
že se jí při šukání občas dívám do očí
a ne jen do stropu.
Říká, že ve mě vidí něco opravdovýho.
Jasně.
Opravdová je jen prázdná peněženka,
prázdná sklenka
a ta jedna ženská,
co mi vyžrala duši až na kost
a zmizela, než jsem stihl vydechnout.
Ale jo, je fajn.
Přijde, přinese smích,
rozbije mi byt,
a na pár hodin zapomenu,
že jsem troska, co žije jen z cigaret,
koksu, whisky a vzpomínek,
který už dávno smrdí jak zkažený maso.
Rád s ní trávím noci.
Fakt jo.
Jenže rána jsou pořád stejný.
Ona se vypaří bez rozloučení,
já se vypařím do popelníku,
a oba děláme, že tenhle tanec není trapný.
Ale láska?
Ne, to nehrozí.
Jak bych mohl milovat někoho jinýho,
když ta jedna, co stála za to,
mi už dávno vypálila do hrudi jméno
a každá další se mi jen připaluje na tu jizvu?
Tak se směju,
dělám vtipy,
jako bych měl všechno pod kontrolou.
Ale víme oba, že jsem jen herec
v divadle, kde jsou vyprodané lístky,
a já si pořád myslím,
že někdo zatleská.