Srnka v povětří
nezamkla svou bolest a
v rohu místnosti ji zkroušenost bije.
Ve zvonech melodie zněla jako pláč,
možná ji melancholie kryje
nekonečnou zášť.
Dny postupují do ulic Prahy,
jsem ráda za své příznivce v ulicích,
kde slyšíš housle i slzy
a mimo dění si připadáš.
Krokem, během něhož si můžeš hrát
zamotat se do závěsů,
do látky svých barev.
Tak barevné je máš?
V denním světle, tma se kroutí jako papír
kde hlasitost myšlenek píšu
kde pálím slanost breku
kde poezie končí
a nepochopenost svítí
skrz na skrz