Pospíchám ulicemi, zrakův na mne spousta upjatá,
žeť rozervanou sukni vláčím, dírami oděná.
Spěchám, v dlani sklenici vodky třímám, v lebce mátohy bloudí,
že bych snad donaha se svlékla a smíchem lidskou pošetilost zhaněla.
Leč nikoli – neb totoť jen vaše bázeň,
jež mne v takový rubáš odívá.
Vy sami v srdcích tajíte choutky nečisté,
a prstem ukazujete, by své stíny zakryli.
Aj, kdo jest zde bez viny, nechť prvý kamenem hodí!
Zdaž krev má není téhož ruměnce co vaše?
Zdaž dech můj nechvěje se v zimě tak jako dech váš?
Jsem toliko žena – bohémka z vůle své,
jež mravní zákony v smích obrací,
a přec – lidská jsem, ni více, ni méně,
jak vy všickni, co díváte se skrze mne.
Tak nechť vás mé kroky děsí,
nebť vaše vlastní touhy v nich se zrcadlí.