Nenosí květiny,
nenosí útěchu.
Jen černé šaty a oči,
co nikdy neváhají.
Neptá se, kdo si zaslouží zůstat.
Rozhoduje sama.
Sáhne po těch, co měli ještě čas,
a nás, co měli už dávno být pryč,
nechává v bahně,
kde nás dusí dny.
Je to lovkyně.
Zuby schovává za úsměv,
a když tě políbí na čelo,
dojde ti, že je konec.
Vezme si mladší,
nebo starší,
někdy člověka, co měl zítra znovu začít,
bez lítosti. Bez pravidel.
A my, co stojíme ve stínu,
s prázdnýma rukama a zmrzlým srdcem,
čekáme, kdy si nás všimne.
Hraje si s námi jak kočka s myší,
protahuje to,
natahuje čas,
a my víme, že jednou se to otočí
a naše jméno vysloví.
Možná je to horší než samotná smrt.
To čekání, to přežívání,
kdy cítíš, že jsi jen špatnej vtip.
Že život, kterej sis přál skončit,
ona schovává na později,
jen aby tě mohla trápit déle.
Žena v černém.
Predátorka, co nikdy neprohraje.
A my jsme jen maso na jejím stole,
které nechá pomalu chladnout.
