Mlhavé ráno krajem se neslo,
neslo se podél řeky vod.
Větrem se neslo, do vody kleslo,
to bylo mladé dívce vhod.
Mlhy se chvěly nad proudem řeky,
ve vlnách labuť kroužila.
Ve vlnách řeky dívka bezděky
bělostnou labuť spatřila.
“Kdybych jen byla jak labuť volná,”
vydechla dívka tichý vzdech,
“kdybych jen mohla.” A začla zvolna
do vody stoupat, žádný spěch.
Padaly kapky, stříbrné slzy,
padaly do vln kap kap kap.
Co asi dívku, copak ji mrzí?
Mlhavý závoj po ní chňap.
Jen v mlhy rouše, v mlhavém šatu,
kráčela řekou dál a dál.
Kdopak by plakal pro její ztrátu?
Žádný princ, kníže ani král.
Objala řeka dívenku v pase,
rozptýlil vítr mlžný háv.
Na labuť dívka pohlédla zase:
“Dál si jen plaveš bez obav.
Šťastné jsi zvíře, ani to nevíš,
netrápí tě žal jako nás.
Plaveš si v řece, peřím se chlubíš,”
dívce se smutkem zlomil hlas.
Kráčela dále do řeky hloubi,
ronila slzu za slzou.
kde se mha snoubí nalezla zhouby
hladina rovná nad hlavou.
Labuť dál plave, řeka dál teče,
sluníčko stoupá jako nic.
Bude snad někdo pro dívku brečet?
Jedině déšť a nikdo víc.