Chtěla bych psát poezii o přírodě,
o březových stromech co rámují rybník,
větru co hladí můj obličej,
o krásách okolo nás.
Jen má múza nabádá mě k samotě,
uzavření se do nory a ztracení mé duše,
smutku co jako jediný plní mé srdce,
tedy jestli nějaké ještě je.
Přesto slyším zpěv ptáků nad hlavou,
v kapkách rosy se třpytí ranní slunce,
jezero dýchá tichým dechem staletí,
a tráva si šeptá s větrem v hebkých slovech.
Mé prsty se dotýkají kůry stromů,
jako bych hledala záchranu ve starém kmenu,
v jejich jizvách čtu příběhy, které přežily bouře,
tak jako snad i já mohu přežít noc.
A možná právě ticho je to, co léčí,
možná bolest není nepřítel,
který mě vede zpět k sobě,
zpět k veršům o světě, který snad ještě neumřel.