(varování: krev, témata sebepoškozování)
V tichu noci sedím sama,
nechci tvořit žádné drama.
Myšlenky však kolem víří,
vím už přesně, kam to míří.
Lesk ve třpytu měsíce,
a výčitek tisíce.
Chladnou ocel v dlani svírám,
už nic více nepopírám.
Poddávám se tomu chtíči,
srdce v tichu marně křičí.
Ostrá čepel líže kůži,
po krvi ten nožík touží.
Rudé krve krůpěje,
jsou teď střípky naděje.
Napětí je zcela pryč,
to byl k mému štěstí klíč.
Bolest plní moje tělo,
úleva od všeho co se dělo.
Slzy po tváři se řinou,
oči pálí vlastní vinou.
Okraje rukávů jsou celé červené,
tělo již naprosto znavené.
Vyčerpáním na zem ulehnu,
čepel se přiblíží k mému stehnu.
Další linka skví se na kůži,
to si mé tělo nezaslouží.
Ostří mi padá z dlaně,
oči upřené na rudé ráně.
Záblesk štěstí z jedné chvíle,
vystřídá výčitka v plné síle.
Smutek zpět se v bouři vrací,
duše se v tom kruhu ztrácí.