Otázky, které se nekladou

Každé ráno se probouzím do repetitivního stereotypu. Vstanu z postele, ustelu si, připravím si kávu, vyčistím si zuby a sním snídani. Potom nasednu do svého auta a jedu do práce. Do pracovny přijdu vždy na devátou hodinu, příjmu pár klientů na sezení a okolo třetí už jsem na cestě domů, kde si primárně čtu, což bylo mé jediné odreagování. Potom se navečeřím, dám si sprchu a jdu spát. A takhle dokolečka dokola posledních dvacet let. Vlastně od té doby, co jsem opustil školu.
Nemám ženu ani domácího mazlíčka, takže do mé denní rutiny nikdo nezasahuje. Žiju si svůj obyčejný život a celkem mi to vyhovuje. A pokaždé, když jedu do práce a potkávám okolo sebe lidi, myslím si, že oni to mají stejně. Jen svým způsobem jinak. Sice mohou mít ženu, nebo domácího mazlíčka, třeba děti, ale to je koloběh života. Taky mě to nejspíš čeká, i když mi táhne už skoro na čtyřicet.
Ani s klienty to není nic neobvyklého. Jakožto psycholog jsem se již setkal s různými lidmi s různými problémy. Ale všechno jejich trápení mělo prostý vzorec či vzorce. Vždycky to pramenilo buď od rodiny, například potíže s alkoholickým otcem, či matkou, která svým dětem nedávala skoro vůbec žádnou pozornost. Nebo to bylo úmrtí někoho blízkého. Nikdo jiný za mnou ještě nepřišel s problémem, který by pramenil někde jinde. To se ovšem mělo jednoho dne změnit.
Když jsem jednoho rána přišel do své kanceláře, otevřel jsem si složku s pacienty, kteří měli dnes do mé kanceláře přijít. Před desátou měla přijít slečna Creedová, žena, která měla matku alkoholičku a otce násilníka. Když odešla z domu ve svých osmnácti letech, žila poměrně klidný život. Avšak zhruba před měsícem její rodiče zemřeli při autonehodě, když její máma pod vlivem nabourala auto do stromu. Ve vozidle seděl i její otec. Ani jeden z nich to nepřežil. Od té doby se jí vracejí vzpomínky z dětství, a aby toho nebylo málo, začala se za chování svých opatrovníků vinit.
Po Creedové měl přijít pan Johnson, který se nemohl vzpamatovat z vraždy, kterou spáchal. Před deseti lety byl odsouzen za vraždu dívky, která byla jeho přítelkyní. Zjistil, že ho podvedla s bohatým a úspěšným podnikatelem. Potom jí v zápalu vzteku dvacet osm krát bodl nožem do hrudníku. Samozřejmě to nemohla přežít. Byl odsouzen na dvanáct let, ale vzhledem k tomu, že se ve věznici choval slušně a ukázněně, tak ho po devíti letech propustili. Johnson mě navštěvuje už něco málo přes sedm měsíců a má trauma ze svého činu. Možná právě to mu pomohlo se dostat z cely, protože se strašně uzavřel do sebe a litoval se.
Ovšem po něm měl přijít třetí a poslední pacient. V nové složce stálo jméno Jonathan Fridge. Tohoto muže jsem v životě neviděl, a ani nevím, co ho trápí. Před týdnem si u mě udělal rezervaci a už v telefonu jsem si všiml jeho pevného a odhodlaného hlasu. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale jistě to bude další člověk, který někoho ztratil, nebo měl problémy v rodině. Odhadoval jsem, že by to mohlo být něco s otcem, který na něj v dětství hodně tlačil. To jsem se ale velice pletl.
Sezení se slečnou Creedovou proběhlo v klidu. Rozpovídala se mi o dětství a vyprávěla mi o tom, jak jí otec mlátil, když dostala malou výplatu z brigády. Ale i o tom, jak vylévala lahve lihoviny do záchoda, aby mamka tolik nepila. Samozřejmě že si z toho odnesla monokl a zlomenou ruku. Čím více jsem se ponořil do její hlavy, tím víc mi to přišlo, jako „normální” problémy dysfunkční rodiny. Jediné východisko bylo se smířit s minulostí, přijmout přítomnost a těšit se na budoucnost. Když se to takhle řekne, zní to snadně, jenomže uskutečnit to v realitě je trošku jiný oříšek. Skončilo to tak, že se mi Creedová v ordinaci rozbrečela a mně nezbývalo nic jiného, než ji uklidnit.
Pak už byl konec sezení, a když už uklidněná pacientka opustila budovu, vzápětí přišel pan Johnson. Vypadal jako vždy. Obličej měl jako kámen. Oděn byl v modré bundě a v džínách. Pokynul jsem mu, ať si sundá svršek a pověsí ho na věšák. On tak učinil a sedl si naproti mně do polstrovaného křesla. Opět to probíhalo jako obvykle. Bylo velice obtížné z něj něco dostat. Občas něco potichu řekl, ale po většině času mlčel. Naštěstí jsem si vyžádal jeho spis z vězení, takže jsem věděl, co s ním bylo v nepořádku, ale to stále nic neměnilo na tom, že jsem mu bez jeho slov nemohl pomoc.
Po hodině a půl naše setkání skončilo. Nejen, že jsem z něj nic nedostal, ale celkem mě děsil další pacient. A to pan Fridge. Zatím to celkem šlo, protože jsme se měli vidět až za hodinu, takže jsem se mohl stihnout ještě nějak uklidnit, ale když jsem vyprovázel pana Johnsona, tak v čekárně již seděl onen muž.
Vypadal klidně a vyrovnaně. Měl černou hustou kštici, která mu ladila s jeho prázdnýma temnýma očima. Na sobě měl černý tlustý kabát. Na nohou měl čerstvě naleštěné polobotky. V obličeji se mu křivil úsměv psychopata. Johnson už byl ten tam. Jonathan se ladně postavil a přistoupil ke mně.
„Dobrý den, pane Madsone, já jsem Jonathan Fridge,” představil se muž a potřesl si se mnou rukou. Měl silné, avšak ledové sevření. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Vypadal naprosto normálně a vyjadřoval se klidně. Na první pohled se zdálo, že je naprosto vpořádku. Pobídl jsem ho, aby vešel do ordinace. Prosmýkl se kolem mě a já jsem tušil, že tohle bude zajímavé sezení.
Když jsme vešli do místnosti, cítil jsem v sobě chlad. Podíval jsem se na jediné polootevřené okno a vmžiku jsem ho zavřel. Jonathan se mezitím posadil. Já udělal pro jistotu totéž.
„Dobře, Jonathane, co Vás ke mně přivádí?” zeptal jsem se opatrně. Věděl jsem, že musím vybírat ta správná slova. Navíc to bylo poprvé za celou moji kariéru, kdy jsem nevěděl, co se bude dít. Jeho chování se zatím vymykalo jakémukoliv vzorci.
„Chtěl bych se vás zeptat, pane Madsone, jaký máte názor na smrt?” zeptal se klidně a já málem strnul šokem. Moji pacienti normálně nezačínali takovým tématem. A rozhodně ne s takovým ledovým klidem. Většinou začali mluvit o svých problémech, nebo nepromluvili vůbec. Jenže tenhle byl jiný.
„Smrt je z psychologického hlediska konec mysli,” vysvětlil jsem zmateně a pan Fridge se široce usmál. 

„Takhle jsem to nemyslel,” upřesnil, „Myslel jsem to tak, jestli není život jen celou a smrt jen osvobození,” pokračoval Fridge a mně se zhoupl žaludek. Děsivě klidný člověk přijde k psychologovi a ptá se ho na smysl života a smrti. To tu ještě nebylo.
„Proč si myslíte, že smrt je vysvobození?” odpověděl jsem mu na otázku otázkou. Ihned jsem zjistil, že to byla chyba.
„Pane Madsone, víte, že odpovídat otázkou je neslušné, že?” moralizoval Jonathan. Musel jsem zachovat chladnou hlavu a chtě nechtě vyřešit tento případ.
„To je těžké určit. Každý má něco svého, co ho drží při životě. Proč by měla smrt od tohohle osvobozovat? A proč se mě na tohle vůbec ptáte?” vyslýchal jsem Fridge. A ten mlčel. Jen se na mě usmíval a přemýšlel nad odpovědí. Jeho přístup mě děsil.
„Chápete, proč jsem za Vámi přišel?” vyptával se mě dále.
„Víte, že odpovídat otázkou je neslušné, že?” chytil jsem pacienta do jeho vlastní pasti. Chvíli jsem si myslel, že je to jenom náhodný muž, který si tady ze mě dělá legraci. Ale i kdyby měl nějaký problém, musel jsem k němu přistupovat jinak. Možná, že životy ostatních lidí nejsou tak obyčejné. Jonathan se na mě nepřestával dívat. Jeho obličej odhaloval, že to jde přesně podle jeho plánu.
„Abych přešel k hlavnímu tématu, není to jen tak, že se Vás ptám na takové otázky, pane Madsone. Chtěl jsem se jenom ujistit, jestli mé myšlenky jsou normální. Očividně ne. A ani mě to moc netrápí. Asi jsem psychopat a masový vrah,” vysvětlil Jonathan Fridge a já jsem otevřel pusu dokořán. Oči mi málem vypadly z důlků.
„To nemůže být pravda! Jen si ze mě utahujete,” obořil jsem se na něj a on mi to oplatil jeho ikonickým děsivým úsměvem.
„Myslíte? Dovolte, abych Vás přesvědčil o opaku. Vzpomínáte si Vaši klientku, paní Creedovou? Její matka sice byla pod vlivem, když řídila auto, ale to nebylo příčinou nehody. Kdyby si někdo nehrál s brzdou, tak by to možná přežili,” ušklíbl se vrah a já měl knedlík v krku. Uvědomil jsem si, že mi jde o život.
„Proč mi tohle říkáte? Mohl bych Vás udat na policii,” vyhrožoval jsem mu, ale nijak to s ním nehlo.
„To klidně udělejte. Je mi to jedno. Policajti mě nedostanou a i kdyby, tak zase uteču,” vysvětlil mi a já pochopil, že už přede mnou více nezkrývá. A ani on už nic ke mně neměl. Zvedl se a došel ke dveřím.
„Být Vámi, dával bych pozor na paní Creedovou, bude další na řadě,” podotkl a pomalu otevřel dveře.
„Proč? Proč tohle děláte?” zeptal jsem se ho zmateně. Už mi to nedalo a rychle jsem se postavil, až se mi změnou tlaku zamotala hlava.
„Protože jak jsem Vám říkal… Smrt beru jako osvobození od života. Chtěl bych, aby i ostatní se mnou sdíleli tento názor. A protože mě to neskutečně baví. Nashledanou, pane Madsone, doufám, že se ještě setkáme,” rozloučil se se mnou a zavřel za sebou dveře.
Byl jsem v šoku. Musel něco udělat. Zabránit vraždě. Vyběhl jsem pryč z ordinace. Ani jsem se nestihl převléknout a spěchal jsem ke svému autu do garáže.
Můj život se zdál být obyčejný. Ale nyní jsem přesvědčen, že jak můj, tak život ostatních není zas až tolik monotónní a stereotypní, jak jsem se doposud mylně domníval.