Varování: text by nemusel být vhodný pro slabší povahy (obsahuje motivy smrti, krve a sebevraždy), čtení pouze na vlastí nebezpečí 🙂
Někdy přemýšlím o tom, co se stane, až umřu.
Přemýšlím, co zůstane tady.
Někdy mám pocit, že na tom vlastně vůbec nezáleží. Jestli jsem tady, nebo ne. Protože svět pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Lidé pořád vstávají ráno z postele, pijí kávu, jdou do práce nebo do školy, dívají se na filmy, smějí se, hádají se. Slunce dále vychází a zapadá úplně stejně, ať jsem naživu, nebo ne. A to mě děsí. Děsí mě představa, že jednoho dne prostě zmizím a nic se nezmění. Jak dlouho bude trvat, než na mě lidé zapomenou? Jak rychle se vytratí všechno, co jsem kdy změnila?
Představuju si, jaké by to bylo, kdybych tu nebyla. Asi by to začalo něčím malým. Moje postel by zůstala neustlaná. Ne proto, že bych byla líná, ale protože bych už neměla nikdy šanci ji ustlat. Moje oblečení by zůstalo rozházené po pokoji. Na nočním stolku by ležela rozečtená kniha, kterou už nikdy nedočtu.
Přemýšlím o tom, jak dlouho by lidé na mě mysleli. Třeba moje učitelka. Možná by na mě chvíli myslela. Když by dělala docházku, možná by se chvilku zarazila, protože moje jméno tam bude pořád napsané. Ale co pak? Za měsíc? Za rok? Najde jiné studenty a mě pustí z hlavy. Moje místo ve třídě by bylo prázdné jen krátce. Možná pár měsíců by zůstalo prázdné, protože lidé mají zvláštní pocit, když si mají sednout na místo někoho, kdo umřel. Ale dřív nebo později to místo někdo obsadí. A to místo už nebude moje.
A moji spolužáci? Zpočátku by možná byli v šoku, ale časem by to přešlo. Život jde dál. Budou se smát novým vtipům, pomlouvat nové lidi, plánovat budoucnost, které já už nebudu součástí. A jednoho dne budou ve třídě sedět lidé, kteří nebudou ani vědět, že jsem, kdy existovala.
Myslím na to, co by se stalo s lidmi, kteří mě znali, ale vlastně neznali doopravdy. Ti, co mě míjeli na chodbách, co se mnou seděli v lavici, ale nikdy se nezeptali, jak se cítím. Asi by byli v šoku. Možná by si na chvíli uvědomili, jak křehký je život, jak snadno může kdokoliv zmizet. Ale upřímně? Nedokážu si představit, že by je to trápilo dlouho. Lidé mají ve zvyku zapomínat na to, co jim není přímo na očích.
Třeba ti, co mě neměli rádi. Ti, co se mi smáli nebo mě ignorovali. Co by cítili? Vinu? Nebo by si možná říkali, že jsem si to zasloužila, že jsem byla divná a zbytečná. Ale já jsem si nikdy nevybrala být taková. Jen jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách, ve vlastních pocitech, které nikdo neviděl.
Napadá mě, co by se stalo s mými knihami. Miluju knihy. Stránky, které mě utěšovaly, když tu nikdo jiný pro mě nebyl. Ale jednou? Jednou by někdo mé knihy roztřídil. Některé by si možná nechali jako připomínku, ale většina by skončila v krabicích, prodané cizím lidem, kteří by nikdy nevěděli, jak moc pro mě znamenaly.
A moje slova? Možná tohle všechno zmizí nejrychleji. Slova, která jsem napsala do deníků, do poznámek v telefonu, do zpráv, které nikdo nikdy nečetl. A když umřu, nikdo už je nikdy neuslyší. Nikdo nebude vědět, jak moc jsem se snažila. Jak moc jsem chtěla být pochopená. Jak moc jsem chtěla, aby na mně někomu záleželo.
A co můj pes? Ten by to možná měl nejtěžší. Možná by pořád seděl u dveří a čekal, až se vrátím. Když by slyšel kroky na chodbě, zvedl by hlavu a doufal, že to budu já. Ale já bych nepřišla. A časem by si zvykl (i když to bolí přiznat). Protože i psi zapomínají. A to mě bolí nejvíc. Ta představa, že i bytost, která mě milovala bezpodmínečně, mě jednou pustí z hlavy.
Přemýšlím, co by se stalo s mými věcmi. Můj telefon by zůstal někde na stole. Možná by ho někdo procházel a snažil se pochopit, co jsem cítila. Většina mých myšlenek nikdy nebyla napsaná. Byly jen v mé hlavě a s mou smrtí by zmizely navždy.
A pak jsou tu sociální sítě. Můj profil by tam pořád byl – moje fotky, moje slova, jako bych pořád žila. A někteří mi nejspíš budou psát v domnění, že jsem stále naživu. Avšak nikdy by se už nedočkali mé odpovědi.
A co moje rodina? Myslím, že máma by trpěla nejvíc. Asi by dlouho nedokázala projít mým pokojem. Táta by to řešil mlčením, protože to dělá vždycky, když něco bolí. Možná by o mně občas mluvili, ale časem by přestali, protože je jednodušší zapomenout. A jednou… jednou se jejich život vrátí do normálu. Protože lidé musí jít dál.
A co já? Nejspíš zmizím. Nejen fyzicky, ale i z paměti těch, co mě znali. Ale někdy si přeju, aby to bylo jinak. Aby na mě někdo vzpomínal déle. Aby aspoň někde něco zůstalo. Něco, co bude znamenat, že jsem tady opravdu byla.
***
Každý den jsem nesla v sobě tíhu, kterou nikdo neviděl. Usmívala jsem se, když bylo potřeba. Odpovídala jsem „Mám se fajn,“ i když to byla lež. A nikdo se neptal víc. Možná proto, že lidé ve skutečnosti nechtějí slyšet pravdu. Možná proto, že kdyby věděli, jaké to je uvnitř mé hlavy, nevěděli by, co s tím mají dělat.
Nějakou dobu jsem si myslela, že to přejde. Že jednoho dne vstanu, a to prázdno ve mně zmizí. Ale nepřešlo to. Pořád to tam bylo. Každý den a každou noc.
Nejhorší na tom bylo, že jsem vlastně neměla žádný konkrétní důvod pro tento pocit prázdnoty.
Byla jsem jen… unavená.
Unavená z toho, že se každý den budím s pocitem, že sem nepatřím. Že jsem jen chyba.
Lidé kolem mě mluvili o budoucnosti. O tom, kam půjdou na vysokou, co budou dělat, až vyrostou. Ale já? Já si neuměla představit ani další měsíc.
Všichni si myslí, že lidi jako já chtějí umřít.
Ale já nechtěla umřít. Já jsem jen nechtěla žít takhle. Nechtěla jsem každé ráno otevírat oči s pocitem, že mě čeká jen další den plný prázdnoty.
A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že už dál nechci.
Byla to vlastně obyčejná noc. Nikdo si ničeho nevšímal. Matka byla v práci a otec sledoval televizi v obýváku. Můj pes ležel u postele a klidně oddechoval, jako by bylo všechno v pořádku. Ale ve mně to v pořádku nebylo.
Seděla jsem na zemi v koupelně, studená dlažba mi chladila záda, a já se ptala sama sebe: „Co když to skončím? Co když to konečně skončí?“
A pak jsem začala.
Ani nevím proč.
Možná proto, že jsem potřebovala cítit něco skutečného. Něco jiného než tu otupělou prázdnotu. První řez skoro nebolel. Byla jsem na řezné rány již zvyklá. Jen velmi známý tenký, červený pruh na kůži. Ale bylo to jako spoušť. Jakmile jsem začala, nemohla jsem přestat. Každý další řez byl hlubší, jako bych se snažila vyškrábat z vlastního těla všechnu tu bolest, kterou jsem nedokázala říct nahlas.
Krev se řinula rychleji, hustěji, teplá a lepkavá, stékala mi po zápěstí a kapala na studenou podlahu. A já tam jen seděla, opřená o stěnu koupelny, a sledovala, jak ze mě pomalu uniká život.
Bylo zvláštní, jak klidně jsem se cítila. Žádná panika. Žádný strach. Jen tichá, prázdná úleva. Jako by mi najednou na ničem nezáleželo. Celé týdny, měsíce, možná roky jsem se cítila tak prázdně. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že se konečně blížím ke konci.
Prsty jsem svírala čepel pevněji. Už jsem nevěděla, co cítím… jako by se všechny emoce rozplývaly spolu s každou další kapkou krve. Hlava se mi začala točit. Měla jsem pocit, jako by se svět kolem mě vzdaloval. Hluk televize z obýváku se stával tlumenějším, vzdálenějším. Jako by to už ani nebyl tento svět.
Krev neustávala. Zápěstí mě pálilo, ale bolest už se mísila s otupělostí a podivnou únavou. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu slábne. Srdce mi bušilo až v uších, pomaleji, líněji. Každý úder byl jako těžká rána.
Najednou mi nebylo jedno, jestli umřu. Chtěla jsem pryč z té bolesti, to ano… ale nechtěla jsem jen tak zmizet.
Ne takhle.
Ne bez jediného člověka, kterému by na mně záleželo. Ale zároveň jsem nevěřila, že by někdo opravdu chtěl, abych zůstala.
Ruka mi sklouzla z umyvadla a já ucítila tupý náraz, když jsem se sesunula víc na bok. Byla jsem unavená. Hrozně unavená. Víčka mi těžkla, jako by se snažila zavřít naposledy.
Zima.
Byla to první věc, kterou jsem cítila, když jsem tam ležela na podlaze. Ledový chlad dlaždiček…
A kromě chladu také vina, možná jsem si to všechno opravdu zasloužila. Byla jsem jen chyba.
Mí rodiče se nikdy neptali, jak se mám. Nikdy si nevšimli, když jsem celé dny nepromluvila ani slovo. Nezáleželo jim na mých snech, na mých pocitech. Nezáleželo jim na mně.
A kamarádi? Žádné jsem neměla. Byla jsem ta zvláštní holka, co sedí sama v rohu třídy. Ta, o které si šeptali, ale nikdy se nezeptali, jak se cítí. Možná jsem si za to mohla sama… neuměla jsem být jako oni.
Byla jsem jen… zbytečná.
Mé tělo bylo těžké. Příliš těžké na to, abych se pohnula. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Hlava mi sklouzla ke straně a tvář jsem měla přitisknutou k ledovým dlaždicím.
A pak…
Dveře.
Někdo je otevřel. Slyšela jsem, jak se s trhnutím rozrazily o zeď. Kroky… těžké, rychlé, naléhavé…se rozběhly ke mně. A pak jeho hlas.
„Lucy!“
Táta.
Nikdy předtím jsem ho neslyšela takhle křičet. Vždycky byl tichý, odtažitý, zabraný do své práce. Téměř neexistoval (aspoň ne v mém životě). Nechodil na rodičovské schůzky, nezajímal se, jaké mám známky, a když jsem procházela kolem něj v kuchyni, sotva zvedl hlavu od telefonu.
Ale teď zněl… vyděšeně.
Cítila jsem, jak se ke mně sklonil, jak mě jeho ruce zvedly do sedu. Byl silný… mnohem silnější, než jsem si pamatovala. A jeho paže mě pevně držely, i když se mi tělo bezvládně sesouvalo k zemi.
„Lucy, proboha… ne…“ Jeho hlas se zlomil. Poprvé v životě jsem slyšela, jak se mu třásl.
Očima mi přejel po těch rubínových liniích, které jsem si původně myslela, že nikdy neuvidí… A i když jsem měla pocit, že už nemám sílu vnímat nic skutečného, jeho dotek byl nepopiratelně skutečný.
Najednou jsem ucítila, jak mi rukáv svetru omotává pevně kolem zápěstí. Svou velkou dlaní zatlačil na ty nejhlubší rány, aby zastavil krvácení.
Prsty se mu třásly, když vytahoval telefon z kapsy. Slyšela jsem, jak jeho dech zrychlil, jak se mu lámaly slova, když vyťukával číslo.
„Ano, potřebuju záchranku… je to moje dcera… podřezala si zápěstí…“
Slyšet někoho říct nahlas, co jsem udělala, mě zasáhlo víc než samotné rány.
Chtěla jsem mu říct, ať nevolá. Chtěla jsem ho zastavit. Ale má ústa byla příliš slabá, aby něco řekla. Moje tělo už neposlouchalo.
Po pár minutách (nebo to mohly být hodiny, ztrácela jsem pojem o čase) jsem uslyšela vzdálené houkání sirény. Táta mě pořád držel.
Sanitáři vešli do koupelny se spoustou otázek, ale já sotva rozuměla jejich slovům.
Viděla jsem jen záblesky – bílé rukavice, obvazy, červenou skvrnu, která se rozšiřovala po podlaze. Cítila jsem, jak mi obvazují zápěstí, aby zastavili krvácení.
Nemluvili jsme spolu celou cestu do nemocnice. Neměla jsem sílu. Ale jeho ruka mě pořád držela.
Když mě položili na nemocniční lůžko a připojili k přístrojům, konečně mě pustil. Ale ještě předtím se sklonil, jeho čelo se na chvíli dotklo mého, a zašeptal:
„Je mi to líto, Lucy… je mi to tak líto.“
Nevěděla jsem, jestli tomu věřit.
***
Zranění nebyla smrtelná. To mi řekli lékaři. Ale kdyby mě našel o pár minut později… možná by to dopadlo jinak.
Když se o celé situaci dozvěděla má matka, zuřila. I otec, který se mi ještě ten den omlouval tak na celou lítost zapomněl.
Ani jeden z nich si nebyl ochoten připustit, že by na něčem z tohoto byl ba i malinký kousíček jejich viny.
Choulila jsem se v nemocniční posteli, zabalena do tenké deky. Bolelo mě to, co jsem udělala, a co jsem nezvládla udělat. Proč jsem přežila?
Každý zářez v mé kůži mi všechno připomínal.
A oni se na mě dívali. Táta i máma…
Ale já se nechtěla podívat na nikoho. Všichni mi byli cizí.
- Lucy Anderson