Když chtěla Selene pokračovat, Nora se k ní najednou natáhla a cigaretu ji sebrala. Zaskočeně se dívala, jak světlélko mizí pod robustní vojenskou botou.
“Děláš si srandu?” vyhrkla bez rozmýšlení.
Pravomluvná se na ní zašklebila. “Ministerstvo zdravotnictví varuje. Kouření zabíjí.”
“Tak ať,” protočila oči, “dosti lidem se uleví.” Její hlas zněl, i přes všechnu námahu, znaveně. Pokusila se to skrýt kašláním, ale marně. Slabé stránky nemohla ukázat nikomu. A už tuplem ne ji. Ne tomu ďáblovi, který její už tak složitý život dělal každým dnem složitějším.
Selene dokázala popsat spoustu věcí, vyřešit je, rozebrat je do nejskrytějších detailů. To byl přece důvod, proč tu byla. Nikdo se jí nevyrovnal.
Přesto neokázala najít příčinu své nenávisti. Ano, Nora Grassa-Yeh měla ve většině věcí navrch. I přes svůj nemanželský původ byla u rodů poměrně oblíbená. Dokázala okouzlit svým šarmem a důvtipem kohokoliv. Její jazyk byl ostrý jako Knihovní nože, přesto volba jejích slov nikdy nikoho nezklamala. Nebyla rozkošně usměvavý typ, jako byl jeden z princů, po její tváři se věčně rozlíval lišácký úsměv.
Selene by přísahala, že neexistuje nikdo, kdo by ji nenáviděl. Až na ni. Byly dokonalé protiklady. Ona byla trnem v oku každého rodu, všech členů dvorů a snad i všech občanů tohohle zatraceného císařství. Nevstoupila do ulic, aniž by ji lidé nečastovaly znechucenými pohledy. Nebyl den, kdy by ji neoslovili jejím starým jménem. Kdy by ji někdo nenazval vrahem. Hanbou celé Lestenské rodiny. Kacířem. Kdy by ji nepřáli, aby nepřežila zápal plic který prodělala jako malá.
Bylo by lepší, kdyby tehdy zahynul. Jeho rodiče by byli ušetřeni té hrůzostrašnosti, kterou se stal.
Zamrkáním zahnala pálení v očích.
“Co chceš?” ohradila se na ni po hlubokém nádechu.
Pravomluvkyně zamyšleně naklonila hlavu. “Sblížit se, Lele.”
Selene si posměšně odfrkla. “Proč? Abys mě stáhla dolů, jako jsi to udělala před několika lety?”
“Nevěděla jsem, že to tehdy pro tebe tolik znamenalo,” zamumlala a lehce se vyhoupla na zídku vedle ní.
Zatnula pěsti. Nesnášela ten klidný hlas, který z nějakého důvodu používala jen u ní. Nesnášela ji s takovou vášní, kterou by ji i zamilované páry záviděly.
“Moc dobře si tehdy věděla, co děláš. I na sedmnáctiletou jsi vždycky až moc dobře věděla, co děláš,” procedila skrz zuby.
Ušklíbla se. “Dostáváš svojí pověsti. Ovšem,” zaklonila hlavu ke hvězdám, “se nyní lehce pleteš. Věděla jsem, co dělám, jenže jsem netušila, jaký účinek to bude mít na tebe. Nikdo mi tehdy neřekl, proč tam jseš.” Nyní sledovala své nohy, které se pomalu pohybovaly v rytmu neslyšné melodie. “Kdybych to tehdy věděla, konala bych jinak. Úplně jinak.” Zamyšleně se zadívala do dálky.
Nastalo mezi nimi ticho. Selene odvrátila hlavu od Nory. Její pokojnost se do ní nepříjemným způsobem zažírala. Zapichovala do jejích zad jehlice pochybnosti a lítosti.
“Kdybych ti mohla ukázat, jak moc mě vše mrzí, udělala bych to. Byla jsem naivní, malé ambiciózní děcko, které se staralo jen o to, jak si získat pozornost ostatních,” zašeptala chvějícím se hlasem.
Skousla si jazyk. Chtěla říct toho tolik, seřvat ji takovým způsobem, že se už nikdy na ní nepodívá, shodit jí dolů, donutit jí projít si vším, co musela podstoupit ona, přinutit jí prožít celé to peklo, kterému ostatní říkali život. Měla chuť jí rozmlátit hlavu o beton. Jenže co by tím dosáhla? Vyhodili by ji od dvora a ztratila by jedinou ochranu, kterou kdy od koho měla.
Sklonila hlavu ke svým rukou. Klouby jí naprosto zbělaly a najednou ji trklo, že má nehty zaryté do masa. Zamračila se a uvolnila je. Když rozevřela dlaň, zubily se na ní zlověstně ranky. Sledovala, jak pomalu do nich nabíhá krev. To chybělo, pomyslela si. Zvedla hlavu zpátky k výhledu na Sluneční město.
Kdyby mohla, skočila by sama. Spustila by se dolů do propasti domů a ulic, osvobozená od všech povinností a očekávání. Od všeho nenávistného, od všech urážek. Byla by to jen ona, nikdo jiný. V ten moment by na sobě neměla cech. Neznamenala by nic. Jen ducha klesajícího k zemi. Byla by nicotou, vzduchem, vodou, světlem. Ničím. Neměla by závazky, nemusela by nic. Lidé by si v tu chvíli na ni neukazovali, nešeptali by si o ni. Nikdo by se jí nepokoušel dostat od dvora, z místa, kde si konečně po tolika letech začala připadat milována.
Milována?
Nikdo ji tam nechtěl. Nikdo ji nemohl milovat. Nešlo to. Byla nechutnou monstrositou, anomálií lidstva. Jak by na ní mohl někdo jen pohlédnout?
Nenáviděli ji. Všichni obyvatelé města ji nenáviděli. Ona jim to však nedávala za zlé. Sama sebe sotva dokázala zahlédnout v odraze kaluže. Sotva dokázala slyšet svůj hlas. Cítit svoje tělo. Vidět ho vlastníma očima. Proto se obklopovala služkami, které se o ní staraly. Mezitím co jí cizí ruce myly, strojily, česaly a zdobily její obličej líčidly, ona držela hlavu zdviženou a upírala oči na strop. V těch chvílích jí bylo jedno, že přímo u ní znechuceně mezi sebou mluví o jejích jizvách. Že každý pohled, který ji věnují, obsahuje nesmírné zhnusení, opovržení a nenávist. Bylo jí jedno, když o ní rozšířily, že je pomatená.
Rozkašlala se. Nemohla se však zabít. Ne, když věděla, že není v tomhle světě jediná.
Každý den se vracela k chlapečkovi, kterého tehdy ostatní děti ukamenovali na náměstí. Přemýšlela nad tím, proč se tyhle věci dějou.
Proč se lidé obrací proti sobě?
Každý den si našla čas pročítat svitky o Vysočinách. O Iretei.
Proč lidé musí někoho nenávidět?
Poslouchala velvyslance různých zemí, jak mluví o svých národech. V jednom ze severských států považovali styky opačných pohlaví jen za nutnou špinavost.
Jak můžeme určovat, co je špatné a co ne?
Několik států se přiklánělo k tomu, že jedině jejich náboženství je správné a že jejich národ je vyvolený.
Opravdu jsou některé věci správnější než ty ostatní?
Vybavovala si svého otce, když oznámila svůj odchod. Když podepisoval listiny. Jeho utvrzenou tvář.
Proč by měli mít věci takovou váhu?
Proč vše musí mít jasný řád?
Proč vše musí být jednoznačné, když to tak doopravdy není?
Nebylo by vše snazší, kdyby si každý hleděl svého a nesnažil se ovlivňovat ostatní?
Najednou se jí myšlenky stočili do jedné přímky. Na jejím konci se formovala odpověď.
To je ono.
Bude se za to nenávidět ještě víc, ale naskytl se jí nádherný okamžik. Dojemná, intimní chvíle. Co s tím však? Na to taky byla odpověď: když Pravomluvné dodá pocit, že je možnost se s ní sblížit, mohla by díky ní učinit několik věcí. Mohla by prosadit podporu lidí, jako je ona. Nora uměla oslovit každého, jejímu šarmu nikdo neodolal a navíc, kdo by odmítl neteř samotného císaře?
“To měla být omluva?” prolomila ticho odměřeným tónem, vycvičeným za celé roky.
Nora k ní zvedla oči. “Pokud to tak chceš brát a stačí ti to, tak klidně.” Koutky se jí zvedly v klasickém lišáckém úsměvu a v modrofialových očích se jí zračili jiskřičky. Když ji naposledy takto viděla, celý její život se několik dní nato zhroutil do základů. “Ovšem, když dovolíš, je tu ještě jiná možnost – mít celou mou budoucnost v rukou, svolení k mému naprostému ovládání.”
Zaskočila ji. Selene okamžitě uhnu la pohledem, aby to skryla. “Jak to myslíš?”
Nic takového neměla říct. Proč to řekla? Co se dělo?
“Přesně tak, jak jsem to řekla – stvrdíme mezi sebou úmluvu, ve které svůj život, bytí a duši na několik měsíců svěřím jen a jen tobě. Ty budeš moci rozkazovat, já jen slepě naslouchat.”
Nevěřícně se na ní podívala. Silně pochybovala o jejích slovech. Jenže pokud to byla pravda, nemusela by s ní emočně manipulovat, popřípadě falšovat jakýkoliv vztah. Byla však pravda to, co říká? Jestli ano, dokázal by toho udělat mnohem více. Měla by neustálou podporu. Ale mohla jí věřit?
“A já jsem Noc sama,” odpověděla ji.
“Spíše bych řekla, že jsi dvojnicí Větru samotného, ale je to jen na tobě,” pokrčila rameny.
“Nevěřím ti,” změřila se ji pohledem. “Jak mi dokážeš, že neporušíš své slovo?”
Vytáhla lahvičku se zlatou tekutinou. “Tohle ti to snad zaručí dostatečně.”
Selene na ni vykulila oči. “Kdes ji sebrala?”
V očích jí nyní hrál skoro ohňostroj. “Kouzelník své triky neprozrazuje.”
Přísně se na Pravomluvnou podívala.
“Fajn, fajn, fajn, fajn…” zvedla obě ruce v obranném gestu. Podala ji ampulku a shlédla dolů na město. Sklo zastudilo Selene na kůži. Zvedla ho proti nejbližší lampě a zkoumavě si tekutinu prohlídla.
Malletova krev zářila jako menší slunce. Jediný způsob, jak jí získat, bylo proniknout do vnitra Knihovny rodu Karista a nabrat ji z Fontány zrození. Ještě před několika lety to bylo snadné – každý, kdo prošel vstupními prohlídkami dostal jeden z černých amuletů a brány knihovny se mu otevřeli. To se však změnilo, když před několika desetiletími do fontány spadla malá holčička. Když se probrala z nevědomí, objevily se u ní jisté schopnosti. Nebylo to samo o sobě špatné, pokud by nešlo o dcerku samotného Představeného rodu a fakt, že Fontána zrození mohla být jistým lákadlem pro znepřátelené země. Nikdy se nestalo, že by člověk magii či jiné síly jen tak získal. A to se stalo hrozbou. Knihovnu veřejnosti několik dní nato zavřeli a od té doby do ní nikdo nepronikl. Až doteď.
“Nejsi jediný vyvrhel, to víš, že?”
Zpražila ji pohledem.
“Nemyslím to špatně,” podívala se jí Nora do očí. “Nechci říct, že jsi sobecká, ale kolem se pohybuje docela dost lidí jako ty. Třeba já-” Mávla na sebe rukou. “-nebo takový Davine Karista.”
Selene uvolnila obličej. “Nikdy mi tak nepřipadal.”
“A proč myslíš, že je u dvora?”
Zarazila se. Měla pravdu. Proč by kdokoliv z jejich rodu odcházel dobrovolně? Sice svým způsobem spíše připomínali kult, svým apelem na tradice a “povinnostem” vůči rodu, ale za nekonečný přístup do knihovny a vzdělání, které mohli nabídnout jen oni, to do určité míry stálo.
“Před několika lety mu byl předložen sňatek. A vzhledem k tomu, že je to milý a obětaví člověk, který se cítí zadlužen snad vůči všem, trvalo mi dlouho ho přesvědčit, aby ho odmítl, pokud mu není příjemný. To však šlo proti pravidlům, jeho výchově a víceméně všemu. A samozřejmě se to nikomu nelíbilo.” Stočila pohled pryč, hledajíc ta správná slova. “Hlavně, přišlo to nevhod druhé straně. Byli přesvědčení, že mají právo, že byli okradeni,” Selene sledovala, jak křečovitě sevřela pěsti.
Odmlčela se. “Počkali si na něj. Potom, co mi slíbil, že se dostane domu v pořádku.”
V obličeji měla nečitelný výraz, když otočila hlavu zpátky k Selene. “Nedověděli jsme o tom, dokud nebyl donucen do sňatku s Reffem. Dokud se před ním nezhroutil, pohlcen strachem a minulostí.”
“Co jste jim udělali?”
Pravomluvná si promnula ruce. “Vzhledem k tomu, že by ti jejich jméno nic neřeklo a nikde o nich není zmínky, ti nemusím nic říkat.” Pomalu se otočila a seskočila na zem. Udělala několik kroků, než se otočila. “Vážně mě mrzí, co se mezi námi stalo. Pokud se rozhodneš přijmout mou omluvu a dar za odpuštění, přijď do komnat korunního prince.”
Selene již seděla otočená k ní. “Tam se nedostanu. K císaři a císařovně možná, ale k princi ne.” Odvrátila zrak. “Nepustí mne.”
Nora se na chvilku zadumala, poté vytáhla cár papíru a podala jí ho.
Udiveně zírala na ručně malovanou mapu chodbiček, které byly zaznačené tam, kde na jiných mapách by byla stěna. “To jsou…”
“Původní chodby. Z dob Malleta a Velké Magikánky,” dořekla Pravomluvná, načež se bez čekání otočila na patě a zmizela ve tmě. Selene za ní nějakou dobu překvapivě zírala.