Bylo to, jako kdybych tě viděla poprvé. Jako kdybych najednou ztratila schopnost to v sobě pohřbít. Pohřbít tě byl vždy jen pouhý akt – prázdné gesto, které samo o sobě k osvobození nikdy nevedlo. To maso tam chtě nechtě hnije, kosti trouchnivějí a trvá roky, než se rozdrolí v prach. Než docela zmizí. Stejně jako všechno mezi námi.
Měla bych od toho odejít. Odejít od toho hrobu, od místa, kde jsi spočinul a odkud se pomalu, tichým procesem rozpadáš. Občas mám pocit, jako bych tam chodila navštěvovat sebe samu. Někdy se mi zdá, že tam ležím s tebou. Že chodím plakat za tou svou částí, která žila ještě před tebou. Za tou, která už nikdy nepřijde a nikdy se nevrátí. Jako bys ji vzal s sebou. Rozhodl jsi za mě. Vzal jsi ji. Vyrval jsi ji ze mě a už mi ji nikdy nevrátíš.
Pověsil jsi mě na hák jako dobytče po porážce a nechal vykrvácet na chladnou zem. Pak jsi přišel, silou ze mě vytrhl kus surového masa a nechal mě tam viset dál. Minuty, hodiny, dny, měsíce. Duševní trýzeň prošla metamorfózou v nepřetržitou fyzickou bolest přesně v místě, kde zela otevřená rána. Bolelo to tak hrozně, že jsem nemohla chodit. Stal se ze mě nehybný, na místě stagnující kus ochablého masa, který bláhově věřil, že se vrátíš a ten chybějící kus mi zasadíš zpět.
A tak jsem visela. Všechna krev se mi nahromadila do hlavy, neviděla jsem nic než ji. A začala jsem to v sobě pohřbívat. Tebe jsem tehdy začala pohřbívat.
Představovala jsem si smuteční průvod, v němž kráčím docela sama. Průvod, který dojde až k jámě, již jsem po nocích zdlouhavě a pečlivě hloubila. Když jsem k ní stanula, viděla jsem tě ležet na dně. Dlouhé okamžiky jsem hleděla dolů. Děkovala jsem zemi, že tě tam udrží a obrátí v prach. Vzala jsem do dlaní lopatu a přikryla tě hlínou.
Mezitím se setmělo. Už jsi nebyl vidět. Když tě zakryla dostatečně těžká vrstva, sesunula jsem se k zemi. Seděla jsem celé hodiny a plakala, protože jsem tohle vlastně nechtěla. Nic z toho, co se stalo, jsem nechtěla. Jak hrozné to je? Někoho zabít a pak ho vlastnoručně pohřbít? Udělat to jen proto, že musíš? Že ti nic jiného nezbývá a nezbývá žádná jiná cesta, po které bys mohla jít? Nezbývá ti nic jiného, než vykopat hrob a shodit ho do něj.
Od slaných slz mi nabobtnal celý obličej. Nemohla jsem se usmát ani pohnout tváří. Přes oteklá víčka jsem už neviděla,kde vlastně jsem. Lehla jsem si. Po několika dnech mě pokryla táž zemina, kterou jsem předtím nasypala na něj. Ležel hluboko pode mnou, já jen pár metrů nad ním – naše srdce přímo nad sebou.
Věřím, že jsem se v tu chvíli nenacházela v tomto světě. Byla jsem v limbu. Jako bych bloudila v těžké mlze, hluboko pod povrchem, kde už nikdo kromě mě nežije. Natahovala jsem zkřehlé ruce, byla mi ukrutná zima a toužila jsem po teple, kterým mě to kdysi hřálo. Klepala jsem na každé dveře, jež se v té mlze zjevily, ale nikdo mi neotevřel. Po nekonečném bloudění jsem to vzdala. Schoulila jsem se do sebe, snažila se sama sebe zahřát a polykala vlastní horké slzy.
Potom už nebylo nic. Jen černočerná tma. Už ani tvou tvář jsem nedokázala vyvolat v paměti. Moje ruce se rozplynuly v nicotu, jako by nikdy nebyly.
Ležím tam takto už celé měsíce. Hlína mě mezitím docela pohltila. A vím, že tvoje srdce už dávno rozežrali červi.
Ale to moje je tady a k tomu stále bije.
Až jednou povstanu, nechám tam dole všechno, co sis ze mě vzal s sebou, když jsem tě do hlubiny shodila. Konečně odtamtud odejdu.Zvednu se a přestanu bloudit v temném bezčasí. Naše srdce budou od sebe na miliony mil daleko. Věřím v to, že se to stane.
Odejdu a už se nikdy nevrátím. Ani hlavu neotočím. Zapomenu, že to místo kdy existovalo. Vymažu tě do poslední stopy na svém těle. Z míst, kde se občas hladím jen proto, abych si připomněla, jaké to bylo, když jsi mě hladil ty. Kde se objímám tak, jak jsi mě objímal ty.
Stále mám pár nevypraných věcí, které jsem měla na sobě, když jsme byli spolu. Jednou je vyperu. A s tou vodou tvé stopy definitivně odtečou pryč. Poslední slzy spadnou na zem a já je zašlapu hluboko pod ni.
A pak půjdu.