Děti na slunci výskaly
kamen na kameni po nich nezůstal-
jako vlny, které vše spláchly,
zanechaly jen prázdno,
vzpomínky, bílé ložní prádlo,
svaté obrázky, rozpité víno
a snění ve dne, v noci.
Ve snu mi zas vypadaly všechny zuby
jeden jediný nezůstal na místě
všude okolo se válely,
některé roztříštěné na kusy.
Plakaly, chtěly zpět,
nuzně mě prosily,
slepě doufaly, věřily.
Tupě jsem je poztrácela.
Přesto někde zůstaly,
den co den mi šeptají,
noc co noc plakají-
jak já se bývala neměla nechat odbýt.