Píšeme si životy jako nekonečné příběhy,
některé s radostí, jiné plné únavy.
Měl jsem snad doufat ve šťastný konec?
Ale co když byl můj osud jiný od samého počátku?
Nikdy jsem nepoznal klid, ani jako dítě.
Roky formovaly mou duši jako kamenité pole.
Žádné teplo, žádné útočiště, jen chlad a prázdnota,
jen tiché slzy ve tmě, když nikdo neviděl.
Rodiče? Slova, co bolely víc než rány.
“Měl bys být lepší,” říkali, zatímco já se hroutil.
Každý den jsem hledal odpověď,
proč mě svět zavrhl, proč jsem nechtěný?
Sny, které jsem měl jako dítě, zmizely,
pohltilo je něco hlubšího, něco temnějšího.
Viděl jsem ostatní, jak žijí, smějí se,
a já jsem zůstal jen divákem, navždy stranou.
Teď, o tolik let později, jsem stále tím dítětem,
schouleným ve stínu vlastních myšlenek.
Deprese si mě našla jako starý přítel,
úzkost mi šeptá: “Nikdy se nezměníš.”
Každý den je stejný.
Otevřu oči a svět mě okamžitě drtí.
Každý krok, každá myšlenka,
je jako zápas v bitvě, kterou nemůžu vyhrát.
Vidím svůj život jako knihu,
ale stránky jsou prázdné, plné bolesti.
V hlavě slyším hlasy, co mi říkají:
“Stačilo. Už nemáš proč pokračovat.”
Dopis. Už jsem ho napsal tolikrát,
každé slovo plné mé pravdy, mé bolesti.
Dvě slova zarytá hluboko ve mně,
a přesto je nedokážu vyslovit nahlas.
Každou noc ležím ve tmě,
pohled upřený na strop, co mě tíží.
Toužím křičet, rozbít to ticho,
ale místo toho jen mlčím, dusím se.
Slzy se derou, pálí mi tváře,
ale nikdo je nevidí, nikdo mě nevidí.
V tomhle světě jsem jen stín,
co tiše bloudí, nechtěný, zapomenutý.
Mám ji. Mám někoho, koho miluju,
ale i to mi připadá jako trest.
Každé mé slovo, každý můj čin,
jako by ji zraňoval, jako by byl špatný.
Chci ji chránit, ale jak můžu,
když sám sebe nedokážu zachránit?
Je pro mě vším, ale já jsem jen břemeno,
co ji táhne ke dnu, místo aby ji pozvedlo.
Někdy přemýšlím, jestli by jí nebylo lépe beze mě,
jestli bych měl prostě zmizet, nechat ji žít.
Ale ten strach, ta nekonečná vina,
mě drží v pasti, v kruhu, co nikdy nekončí.
Ráno mě děsí, stejně jako noc.
Každý nový den je jen opakováním včerejška.
Svět je šedý, bez barvy, bez smyslu,
a já se v něm ztrácím, každým okamžikem víc.
Toužím po konci, po klidu,
ale zároveň se bojím, co by ten konec přinesl.
Je snad útěk řešením, nebo jen další zrada?
Ne vůči světu, ale vůči těm, co mě milují?
Bolest není jen psychická, je všude,
v každém dechu, v každém kroku.
Chci cítit něco jiného, jakoukoli jinou bolest,
jen aby tahle zmizela, aby mě konečně opustila.
A přesto píšu. Píšu tyhle řádky,
protože někde hluboko uvnitř mě něco zůstává.
Možná jen malý plamínek, možná jen strach,
ale stále tu je, stále mě drží.
Doufám, že někdo uslyší mou trýzeň,
že mé slzy nezůstanou navždy skryté.
Možná jednoho dne najdu odpověď,
ale teď, teď jen přežívám, den za dnem.
A tak zůstávám. Nežiji, jen existuji.
Ve stínech své duše, ve stínech svého světa.
Čekám na světlo, co možná nikdy nepřijde,
ale přesto doufám, i když jen malinko.
