Jo, někdo říká, že každý příběh má svůj konec,
že se slova poskládají jak puzzle, že vše má svůj zvonec.
Ale co když ne? Co když tam není ta poslední věta,
co když osud vypnul světlo, než jsme to dopsali do světa?
Příběhy… někdy plynou jako řeka, jasný tok,
ale někdy… někdy je to spíš jako skok.
Z jednoho kamene na druhý, a pak nic,
jen ticho, prázdnota a pocit, že něco chybí víc.
Možná je to moje chyba. Možná jsem měl psát rychleji,
táhnout pero po papíru jako o závod, bez prodlení.
Ale co když pero ztuhne? Co když papír shoří?
Co když příběh, co píšeš, prostě nezajímá bohy?
Vidíš ty knihy kolem nás, ty prachové cihly,
otevři je, najdeš začátek, prostředek a pak nic.
Žádný konec, žádný zázrak, žádný závěr,
jen prázdná stránka, a ty hledáš, co se stalo dřív.
Hej, slyšíš to ticho mezi řádky?
To je místo, kde zůstaly naše hádky.
To je prostor pro to, co mohlo být,
pro to, co jsme nikdy nestihli říct.
Ale víš co? Možná je to v pořádku.
Možná příběhy nemají být dokonalé.
Možná nejsou o tom, jak skončí,
ale o tom, jak zní v ozvěně, když tě opustí.
A tak tu stojím. Na hromadě stránek, co nikdo nečte,
a cítím, jak moje prsty tápou po těch větách věčně.
Nechci konec, nechci tečku, nechci závěr.
Chci jen vědět, že i to ticho má svůj charakter.
Protože každý příběh má svůj hlas,
i ten, co skončil dřív, než zazněl naposledy zas.
A ty nedopsané kapitoly?
Ty jsou tam, kde sny potkávají své symboly.
A Patrik?
Ten svou kapitolu dopsal dřív, než měl,
jako by slova spálil, než je dočíst chtěl.
Zanechal prázdno, co se pořád plní,
rok už je pryč, ale ticho zůstává v hlubině.
Byl to jeho odchod, jeho tečka, jeho konec,
a přesto… cítím, že není pryč docela.
Jako by někde tam, za hranicí dní,
našel klid, na který tady nebylo místo k žití.
Možná je teď free, možná létá mezi větrem,
a my, co zůstali, skládáme si svět zpět.
Ale někde v tom tichu, co po něm zbylo,
je pocit, že jeho příběh teď píše něco jinýho.