Naproti mě seděla, smrt objímala její tělesnou schránku. Vypadala tak hrozně křehce jako pavoučí svlečka. Zápěstí měla tak hubené že nebýt té kostnaté dlaně tak na něj navléknete i tucty prstýnků. Nejvíc šokující však na jejím zevnějšku byli prsty, pokrývala je tenká vrstva kůže přes kterou prosvítaly klouby. Její klouby ve mně vzbuzovali dojem že jsou to vlašské ořechy přikryté kusem látky.
I přes tyhle poutavé rysy jsem se jí snažila dívat do očí. Nechtěla jsem vypadat lítostivě. Lítost není povzbudivá. Je srážející. Jenomže její oči byly čerstvě nablýskanými okny dovnitř jejího těla. Viděla jsem jak je tam hrozně mrtvo. Těžko se mi věřilo že je při vědomí. Ty její oči působily jako pod vlivem omamných látek. Nebyl v nich žádný výraz. Ani stopa po tom že někdy byl. Každý úsměv co se jí vykreslil na rtech působil tak roboticky, tak neprocítěně. Seděly jsme tam takhle nad těma puzzlema asi pět minut, pět minut jsem panikařivě snažila se tvářit tak aby to nevypadalo že si myslím něco zlého. Pak promluvila a uvedla mě do rozpaků. „bolí mě v krku” vydala ze sebe pár hlásek. Já jí na to neměla co říct. A můj mozek se rozpohyboval. A začal vymýšlet varianty odpovědí. Jenže žádná nebyla dost vhodná a pak už bylo moc dlouho ticho na to abych cokoliv řekla. Tak jsem to zavrhla a skládala dál naší část.
My spolu skládaly třicátou část severního sektoru F. A naším hlavním cílem bylo jí složit a poslat jí dál k přípoji ke zbytku částí. Tohle byl opakovaný cyklus. Jen pokaždý s jiným parťákem. Jiný kus. Tohohle nikdy nekončícího puzzle.Od ní jsem jakožto od parťáka neměla žádné očekávání, neboť už na první pohled vypadala jako robot. A původním cílem ani nebylo navázat nějaký osobní vztah, byť se mi to párkrát povedlo. Jenomže co jsem si do tý židle naproti ní sedla tak to bylo přesně tak jak říkám. Najednou to nebyl cizej robot co mi pomůže dokonat cíl. Spíš to byl někdo jehož smrti se stávám svědkem. Jak jsem tam tak seděla a skládala puzzle, napadaly mě různý otázky, spekulace. Hlava mi nebrala jak je možný že se dostala až sem v takovým stádiu. Proč nikdo nic neudělal. A taky mi dlouho trvalo vymyslet proč a co jí do takového stavu dostalo. Nakonec jsem na všechny otázky odpověď dostala. Ale zase a zase jen od sebe. Ti nahoře mi nikdy na nic neodpověděli a jí jsem se strach měla ptát. Vše na co jsem se kdy zmohla bylo ubohé „vypadáš smutné”
Tohleto „vypadáš smutně” jsem jí řekla jedno ráno když dělala prostředek našeho dílu. Její ruce se totiž mechanicky sunuly velmi pomalou rychlostí nad naším pracovním stolem. Zatímco oči bez výrazu sledovali kostnaté prsty mezi nimiž byl malý puzzlík. A koutky měla daleko víc prověšené než obvykle. „mhmm” jen tiše zamručela a zvedla pohled. Tak žlutý obličej měla, jako z vosku. „mě jen není dobře” velmi falešně se usmála a já strachy na prázdno polkla. Bála jsem se že bude vidět co si myslím. Problém byl v tom že já sama netušila co si myslet. Možná že kdybych to bylo tenkrát tušila tak by její pleť nevybledla a nezežloutla úplně. A její tělo by na té židli naproti mě neztratilo poslední kapičky života. A tohle její vyhasnutí by pak nebylo jen obyčejná “systémová chyba” podle těch nahoře.
Jenomže teď už je to za mnou, mám nového parťáka, nový díl. Jenom by mě zajímalo, kdo dokončí ten náš.