Kniha v ruce, opřená o zlatý třpyt slunce odrážející na Pražském hradě, holubi vrkají, šelest větví zírá do udušené zimy a smích diváků hlasitě otřásl Karlův most.
Nespočetněkrát mi běží mráz po zádech z nostalgie, které nerozumím.
Březen se otočil lícem na rub a nitě dusí otevřenost mých vlastních slov.
Odpovědět zpět je jako uklánět se do prázdného publika. Svíčka přestala hořet, však sfoukla jsem ji sama, opřená o ten betonový bílý sloup, schovaná jako nefunkční lampa ve tmě, jako panenka z porcelánu, s dlouhými pavoučími řasy, s křehkostí a rozbitostí po těle.
Ale potopená v sametové lásce, dvě sochy svaté, křídla andělů nám byla dána a patří nám pomalá rána. Struktury těla, houpou se mezi měsíčními fázemi.
Na špičkách se pnu, natahuji dlouhé ruce po fících, aby strach nepohlcoval moji citlivost k světu, kde čas běží dál.
ℒ.