Vítr se opřel do dveří a profukoval komínem. Zbývající plamínky v krbu už dokončovaly svůj mihotavý tanec. Gundhurovi se i přes stále doutnající krb třásly prsty zimou. Nebo snad stářím? Jedl vývar ze zajíce s uklidňující bylinou Tomšůka, která se řadí do zimních rostlin. Nalezení pokladů flóry v zimním lese bylo složité i pro takového pamětníka, jakým se stával Gundhur, natožpak pro běžného laika. Zamýšlel se tak nad svým životem, prodejem jedinečných zimních plodů a tím, zda-li má ještě vůbec šanci přežít další zimu. Sám si všímal, že se jeho šedé vlasy již příliš nelišily od bílého sněhu, do nějž měl brzy ulehnout.
Vánice zacloumala okny, což jej vytrhlo z přemýšlení. Možná se jenom rozezněla meluzína, přesto měl pocit, že v té vánici zaslechl ženský křik. Zadíval se směrem k okenici a hned poté na dřevěnou sochu stojící opodál. Stála tam nehybná, jako oběť čekající na svůj osud, což přišlo Gundhurovi ironické, neb se tak částečně cítil sám. Pocit jakési živosti se vytrácel s chybějícími detaily, které ještě bylo potřeba dodělat. Nyní se však rozhodl jít spát. Zítřek ho děsil, zároveň uklidňoval v tom, že se situací nebude muset dále zabývat.
Ulehl do děravé špinavé deky na dřevěnou postel tesanou a bitou jeho rukama. Cítil se tam v bezpečí před vnějším světem a před temnými stránkami lesa. S prostředím, v němž žil, měl podivuhodný vztah. Odloučil se od všech jemu podobných bytostí pouze proto, aby si mohl užívat tu poetickou krásu ledových stromů, zimních rostlin a jisté dobrodružné prozkoumávání roklin či zamrzlých vodopádů. Byla tu však i část lesa, která se mu zobrazovala pouze v těch nejhorších nočních můrách. Stromy za normálních okolností tiše spí, snad jenom v pověsti o napadnutí světa zpívaly chorálem v jazyce stromoví. V jistém bodě svého osamoceného života se Gundhur naučil pozornému poslechu a někdy mohl slyšet šepot těchto stromů. Nejhlasitěji šeptali ve strachu. Povídali si o různých entitách žijících v lese. O bájných stromových lidech a zelených medvědech. Ani si nevzpomněl před jak dlouhou dobou začaly šeptat o nich, nemohl na ně přestat myslet. Bál se však vůbec představit si jejich obrysy, či vyslovit jejich jména. Postupně za praskání žhavých uhlíků usnul.
Ráno ho vzbudilo klepání na dveře. Nejspíše zaspal. Slyšel jeho jméno vyslovováno z úst jakési ženy. Namáhavě vstal, dobelhal se ke dveřím a otevřel je. Spatřil ženu, ve zbroji se žlutými znaky, za ní jednoho muže ve středním věku a jakéhosi mladého kluka, který se třásl zimou. “My, zástupci spravedlivé republiky Peren, vybíráme poplatky na funkci naší země, prosíme, vydejte plody Šiminek o váze tří hrnců vody,” spustila nejspíše nadřazená těm dvěma. Nebýt chladných podmínek, dalo by se říci, že muže zamrazilo, pravdou však bylo, že mu zima vlezla mezi šediny hned, jak žena otevřela dveře. Věděl, že má pouze půl pytle těchto nasládlých malých oranžových pochutin, a že do třech hrnců mu zbývá další půl, nevzpomínal si, že by kdy kývnul na takovou váhu. Po vrzající podlaze se pomalu vydal pro pytel, ten přinesl a hodil k nohám těch šašků. Nikdy od nich nic nepotřeboval, jen si od něj brali a když už něco dali, tak věděl, že by to vlastníma rukama zvládl lépe.
Často se shledal překvapeným, že se rada státu Perenu o takováto zalehlá místa vůbec zajímá. Hlavní město Tyren, známé pro své dřevěné věže a štíhlý vzhled, se přeci nacházelo několik desítek hodin jízdy na koni odsud. Opravdu se jim navíc vyplatí takováto cesta pouze pro pár bobulí, jež si stejně mohou koupit každý měsíc, když sejde do nejbližšího horského města?
Žena s povzdechem pytel zvedla, přičemž jí došlo, jak lehký je. “Máte mě za blázna starej?” vyřkla s absolutním minimem respektu ke starému muži. Ten si pouze sedl na lavičku k soše, vzal do ruky nůž a začal vyřezávat detaily jednotlivých žil a tepen na spodních končetinách postavy. Výběrkyně daní pouze kývla směrem k mladému podřízenému, na její příkaz přešel neopatrně k soše a pokusil se ji uchopit. Smek. Něco mu podrazilo nohy a než se ten bídák stačil vzpamatovat, stařec, vypadající, jako by jej měl zimní vítr srazit k zemi, teď držel u klukova kru onen nůž.
Ticho. Nikdo se nehnul. Jediná deska nevrzla. Pouze ten zimní vítr stále narážel do zdí chalupy. Po mnoha vteřinách, táhnoucích se jako hodiny, konečně žena promluvila: ”Dobře si rozmysli, co uděláš. Varianta první, necháš ho jít, my ti sebereme sochu a ty si budeš dále žít ten svůj osamocenej život. Varianta druhá, budeš ho tak držet ještě chvíli, pak ti tady Gyrg ten tvůj nůž sebere a narve ti ho s kamenejm ksichtem, klidně i s tou tvojí zasranou sochou, do prdele a z tvý chajdy udělá provizorní táborák.” Neměl co ztratit. Mohl by ho klidně na místě podříznout, za ty roky šikany by mu to ani nepřišlo líto, ale ta mladá tvář a jeho vystrašené oči ho přesvědčily. Pomalu pustil nůž, sedl si na postel a již jen z povzdálí sledoval, jak odnášejí jeho mistrovské dílo. Čekala ho mírná úleva, když odešli, mohlo to dopadnout ještě hůř, to však nic nemění na tom, že se ocitl v pěkném maléru.
Přes pořádně hořké ráno nebylo času nazbyt, musel se vydat do lesa najít další kus vyhovujícího kmene. Vánice nabírala na síle, slunce sic naznačovalo teprve půl den, nehodlal ale v lese zůstávat do šera. Po setmění se ve sněhové mlze nedalo spatřit další strom, přestože stařec znal každý směr a prošel již všemi cestami, musel se po západu slunce neprodleně navrátit do chaty. Co jej tedy tak děsilo? Proč se vždy ujišťoval, že jsou dveře správně zabouchlé a okenice pevně přibité?
Oni. Od vstupu do lesa cítil jejich přítomnost. Normální jedinec není obdařen takovýmto smyslem, po dlouhých desetiletích si však stařec vybudoval určitou schopnost. Svůj pocit ignoroval a nadále hledal dostačující dřevo. Stromy, pouze s jehlicemi, se nad ním tyčily jako holé strážné věže. Vítr na chvíli ustal, Gundhur se zastavil, zavřel oči a zaposlouchal se. Brzy uslyšel tiché syčení, neznalý by si jej ani nemusel všimnout. Stromoví obři šeptali.
Šeptali slova, při nichž se Gundhurovi tajil dech. Sffv izzs – boží smrt. Záhy pochopil proč. Pomalu otevřel oči, pohlédl před sebe na hromadu větví, ze kterých visely tmavě rudé malé rampouchy. Přistoupil blíž a jeho srdce propadlo pláči. Rozpárané tělo pokryté bílými kamenně tvrdými lupeny a pramínky krve tvořilo až abstraktní znázornění toho zločinu proti životu. Dužnaté paroží Pletence leželo polámané před ním ve tvaru trojúhelníku. Za celý svůj život viděl Gundhur Pletence sotva párkrát, jak díky jeho maskování, tak vzácnosti. Toto majestátní zvíře, značící krále života, boha Tase, vykrvácelo ve sněhu jako postřelený zajíc.
Přidal do kroku. Klepal do několika sušek, ale žádná nebyla vyhovující jeho požadavkům. Když se tvrdá vánice opět navrátila, zaklepal na strom poměrem široký jako stařec sám. Následně vytáhl ze svého batohu sekeru a pustil se do kácení. Skrze hluk větru dunělo sekání sekery, třísky odlétávaly několik metrů okolo Gundhura. Konečně mohutného obra porazil a začal pracovat na oddělení potřebné části od koruny stromu. Slunce již klesalo k obzoru. V tom chaosu přemýšlel nad dnešním zjevením usmrceného Pletence, nad šeptajícími stromy a při hlubším zamyšlení se nemohl zbavit pocitu, jakoby byl někým sledován. Nikoho nezahlédl, neslyšel jediné zapraskání větve, pouze cítil neklid lesa. Z rozmýšlení jej vytrhla až bolest. Starcovo tělo již časem ochablo, klouby mu dřevnatěly a svaly se stahovaly stářím. Až v ten moment přes mnoho vrstev oblečení pronikl ke Gundhurovu slabému tělu pravý mráz.
Představoval si, jak jej po kůži hladí smrt. Nevzdal se. Musel se co nejdříve vrátit, zbýval mu už jen dnešní večer. Máchal a sekal, až oddělil potřebné dřevo. Kládu si poté položil na záda a vydal se zpátky směrem k jeho skromnému příbytku. Tak hluboko do lesa jít neplánoval, cesta mu tedy zabrala déle, než očekával. Vánice s sebou nesla sníh z povrchu bílé přikrývky a znemožňovala Gundhurovi čistý dohled. Pomalu stromy řídly až před ním se již nacházel holý kopec s dřevěnou chatou na vrchu. Jak tak vichřice místy ustávala a zase zesilovala, zdálo se mu, jakoby snad za sebou uslyšel jakési křupnutí větve. Neotáčel se. Přidal do kroku a jak už stál skoro před teplem domova, otočil se směrem k hranici porostu. Ten se táhl po zbytku kopce kamsi dál, kam již přes mlhu a šero nebylo možné vidět. Asi za to mohla hra stínů a podivné sestavení stromů, že mu po delším zírání do mlhy připadalo, jakoby mezi holými stromy viděl jakési siluety. Nevěnoval tomu příliš pozornosti, otevřel dveře do chalupy, konečně položil těžkou kládu a rozdělal za pomoci směněných fosforových kamínků oheň.
Otevřel okno a vzal z něj hrnec, do kterého přes den nasněžilo po okraj, následně jej položil na kamna. Sníh se začal rychle rozpouštět a zanedlouho vařil. Ze skříně vytáhl jednu větvičku Tomšůky a trochu králičího masa od včerejška. Vše vyvařil a zapřísáhl se, že si zítra nasbírá nějaké plody, aby si z nich udělal sladkou kaši. Ona zimní rostlina jednoho sice zahřála, druhého však znechutila. Vývar již nabyl nazelenalé barvy, Gundhur si jej přelil do dřevěné misky se lžící, oboje vytesané jeho rukama. Sedl si ke krbu na desku přibitou na dvou špalcích, tvořící provizorní lavičku, a pustil se do polévky. Přestože se mu nikdy nezdála dvakrát chutná, dnes po té těžké dřině pro něj byla jako tekuté zlato. Buch!
Lžíce stařci vypadla z ruky. Někdo, nebo něco klepalo na dveře. Přemýšlel, zda-li někdy nezaslechl vítr takto cloumat s dveřmi, ach ano, mohl to být…
Buch! Ozvalo se, než stačil větu dokončit. Vzal do jedné ruky nůž, do druhé prázdnou láhev od sirupu ze skříně. Pomalu se přiblížil až ke dveřím. Stále neslyšel nic, než vánici. Naklonil se ještě více, aby okem vyhlédl skrze škvíru. Buch, lekl se tak, až mu spadl nůž z ruky. V tichu očekával, co se bude dít, zaslechl ale jen těžko rozpoznatelné: ”Hej! Otevřete, prosím!” Dveře tedy pomalu otevřel a nestačil se divit. Před nimi stál na kost vymrzlý mladík, jehož život ještě toho rána ležel v rukou Gundhura.
Kluk vpadl dovnitř a přisápal se k ohni. Jak se tak zahříval vyprávěl: ”Pardon, já-já… jel jsem na zadním sedadle povozu, sám, když tu se kůň musel zbláznit, přísahám vám pane, trhal sebou ze strany na stranu a než jsem se vzpamatoval, ležel jsem ve sněhu několik mil odsud.” Stařec jej však poslouchal pouze částečně. Vyhlížel ven z okna do tmy a nervózně přešlapoval. Po chvíli přešel ke skříňce a vytáhl z ní misku, nalil do ní z hrnce zbytek vývaru a podal jej mladíkovi. Ten bez váhání polévku na jeden nádech vypil.
Ulevilo se mu a jakmile měl ústa prázdná, pokračoval: ”Moc vám děkuji pane. Nevím, co bych si bez vás počal. Já-já vím, že jsme se ráno…” Stařec se nad něj naklonil a přerušil jej: ”Jsi sám?” konečně pronesl svým chraplavým hlasem. “Ach ano, ano… ale stala se mi, krom toho pádu samozřejmě, další neobvyklá věc. Stoupal jsem tak nahoru po kopci, když tu mi připadalo, že mě někdo sleduje… nevím jak to vysvětlit, avšak začal jsem slyšet jakoby… bude to znít zvláštně ale… ženský řev,” pověděl zamyšleně kluk. Gundhura zalil studený pot, začal se třást. “Ale ženský řev to nebyl, to vám povídám. Znělo to tak zvláštně, přirovnal bych to k nedokonalé kopii, snad jakoby se něco snažilo imitovat ten zvuk, ale v detailech se to rozpadalo. Mělo to takový nepřirozený podtón…” mladík chtěl pokračovat, stařík však vstanul a opět přiběhl k oknu a zahleděl se do temnoty do místa, kde stál les, který ale nemohl vidět.
Přiblížil se k mladíkovi a spustil vážným hlasem: ”Věcí se tu v háji skrejvá hodně, kluku, jak je to tu nevobydlený, příroda a nejen příroda si tu dělají co se jim zlíbí. Pověz mi hochu, zaslechl jsi někdy slovo o padlých andělech?” Mladík zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. “Kdysi dávno jsem zde nežil sám, bylo nás několik. Jeden sbíral plody, další lovil maso, jiný trhal byliny, navzájem jsme si zkrátka vypomáhali. Mám vod přírody dobrej sluch, hochu, dokážu slyšet šepot stromů. Tehdy si začali šeptat vo padlejch andělech, vo dětech temnejch bohů vo kterejch se nemluví, pak začali mizet jeden po druhým každej měsíc, než jsem zbyl sám. Kluku, to mi věř, nechceš vědět, co s něma ty potvory udělaly, našli jsme vždy pouze vopálený lidský kosti postavený do tvaru trojúhelníku. Tohle mi věř, tyhle svině nejsou jako ty nebo já, jedná se vo něco vyššího, vo něco, co si takví vidláci jako my neuměj ani představit.” dokončil své vyprávění třesoucím se hlasem zděšený Gundhur.
Mladíka by se v tu chvíli krve nedořezal. “Půjdem spát, zejtra tě čeká dlouhá cesta,” prohlásil stařec. Mladík se natáhl před krbem a pouze roztřeseným hlasem prohlásil: ”Omlouvám se za to, co se ráno stalo… prosím vás, řekněte mi pravdu, jsme tady v bezpečí?” Stařec pouze přikývl a dodal: ”Přežil jsem dva a sedmdesát let, tak to jednu noc ještě vydržím.” Gundhur se ještě pousmál na pozvednutí nálady, přičemž jej samotného sžíral takový strach, zároveň však pociťoval kapku naděje. Možná měl ještě šanci, do rána by již své plány stejně nejspíše nestihl naplnit.
Zub času se do něj sice zarýval, mysl měl však průzračnou. Jak by mu po ránu mladík mohl věřit? Určitě pouze dělá, že spí, ale až bude šance, půjde se porozhlédnout po nějaké zbrani. Nůž si schoval pod polštář, zároveň se hryzal do prstu, nesměl usnout. Asi hodinu před půlnocí mladík opravdu vstal. Nápovědou mohlo být samotné skřípání desek pod každým jeho krokem. Kluk chvíli obcházel místnost, potichu otevíral dvířka skříňěk vedle krbu a při zapraskání doutnajících úhlíků s sebou vždy mírně trhl. Všiml jedněch zapadlých starých dveří. Pomalu se otočil, aby se ujistil, že stařec spí, následně potichu zmáčknul kliku a dveře pootevřel. I v té zimě mu pot začal stékat po tváři a krku. V místnosti se nacházelo několik dřevěných soch, žádná z nich však nebyla dokončená. Jedné chyběl obličej, druhé zase vytesané prsty na ruce. Nechápavě zíral na to panoptikum před sebe, když tu se za ním ozvalo zaskřípání. Bum! Někdo ho praštil do hlavy. Omdlel.
Probudil se a nemohl se pohnout. Když se jeho zrak začal zostřovat a přizpůsobovat okolní tmě, všiml si Gundhura svazujícímu nohy k jakémusi stromu, chtěl si pomoci rukama, avšak ty měl již čímsi pevným svázané za zády. Začal stařce proklínat a prosit, ten mu ale pouze doutáhl všechny uzly. V momentě, kdy shledal práci hotovou, mladík již pouze plakal. Při Gundhurově odchodu se zmohl pouze na slovo: ”Proč?” Stařec pouze pootočil hlavou: ”Kdybyste nebyli hlupáci, mohla tu teď místo tebe bejt svázaná dřevěná socha.” Klukovi vše došlo, naříkal, modlil se a prosil o odpuštění. Gundhur si pouze zamumlal: ”Promiň mi to, hochu,” a odešel. Začaly mu téct slzy po tváři. Zapřísáhl se už před dlouhými patnácti lety, že tento proces nikdy nezopakuje. Před očima se mu promítaly vzpomínky na své vzdálené sousedy, na to, jak je ve jménu přežití každý týden po jednom svázal k dřevěnému kůlu a nechal je těm bestiím na pospas. Nedalo mu to a dobrých padesát metrů od hranice lesa se otočil, aby naposledy spatřil tvář toho kluka. Kéž by to nikdy neudělal.
Z temné vichřice se vynořily tři asi dva metry vysoké siluety. Nechodily, spíše se jakoby vznášely kousek nad zemí. Postava uprostřed zvedla prsty delší, než polovina její paže, a jedním seknutím uvolnila mladíka z kůlu, čímž mu značně poškrábala záda, další dvě pouze přihlížely. Pak pomalu všechny zvedly hlavu a podívaly se přímo na Gundhura. Uslyšel ten jejich nechutný řev připomínající ženský křik, v němž zároveň bylo cosi nelidského. Jakýsi podtón člověkem nevyřčitelný. Stařec se zadíval do tváře prostředního. Nic konkrétního neviděl, avšak jeho představy toho, co za monstrum se pod tou kápí skrývá, mu stačily k tomu, aby ho tento jediný moment děsil v každém jednom snu až do jeho skonu. Ruka s dlouhými prsty chytila kluka za nohu, dlouhými drápy na konci se mu zaryla do lýtka. Postupně i s ním padlí andělé zmizeli v mlze lesa.
Mladík řval a plakal v neskutečné agónii, jak jeho hlava třela o kořeny a spadané větve. Konečně uviděl oranžovou záři, i to minimum nadšení se z něj vytratilo, když viděl, že ohniště je postaveno z jakýchsi bílých plochých lupenů ve tvaru trojúhelníku. Stvoření jej zvedlo několik metrů do vzduchu a hodilo přímo do obrovského ohně. Válel se a řval, jak se mu škvařila kůže, po chvíli pouze sýpal, jelikož mu oheň spálil hlasivky. Padlí andělé začali recitovat jakousi báseň v neznámém jazyce, přičemž se oheň zbarvil do ruda. Když sípání mladíka utichlo, přestali. Každý anděl stál na jedné straně trojúhelníku. Z ohně začal vycházet jakýsi bílý dým, který padlí andělé začali vdechovat a libovat si v něm. Jejich kosti začaly obrůstat tenkým černým masem a jejich krky se mírně, za zvuku odporného křupání, prodloužily. Jedlo to. Živilo se to tím mladíkem. Rostlo to.
Další ráno muž začal opět sbírat zimní plody a večer za zvuku vánice a vzdáleného ženského řevu vytesával další dřevěnou sochu.
