Tik ťak.
Hodiny tikají a dochází mi, že je čas odejít.
Odejít z Olomouce.
Z města, kde jsem chtěl od mládí bydlet. Z místa, do kterého jsem si narval naději, očekávání a představu, že tady se to konečně zlomí. Že tady budu psát, žít a mít pocit, že jsem se dostal tam, kam jsem mířil.
Nestalo se.
To město mě pomalu vysálo. Bez výbuchů, bez velkejch scén. Den po dni. A nakonec mě nechalo pohozenýho u krajnice jak děvku, kterou už nikdo nechce. Vyždímanej, unavenej, bez iluzí. Přesně v momentě, kdy už jsem neměl co nabídnout. Balím se a vracím se do Kroměříže. Do města, ze kterýho jsem kdysi utekl s pocitem, že návrat znamená prohru. Místo, který jsem bral jako něco, co se musí opustit, jinak se nikam nedostanu. Teď mi dochází, že právě tam mi bylo vždycky dobře. Život tam nedával velký smysl, ale měl tvar. Rytmus. Člověk tam věděl, kde stojí, i když netušil, kam to celý povede. Nebyly tam velký sliby, jen obyčejná jistota, že ráno vstaneš a večer se máš kam vrátit.
Je čas odjet, dokud ještě vím, kam se vracím.
S tímhle odchodem přichází pauza. Pauza od zveřejňování. Ne od psaní. Jen od toho neustálýho sraní věcí ven na sílu. Ještě zveřejním dvě nebo tři věci, který mám rozpracovaný. Pak si dám klid. Potřebuju prostor, kde se texty nebudou rodit pod tlakem. U poezie jsem měl plnou hubu keců o tom, jak mě sere, že každej druhej rýmuje každou větu, drží se schémat a tváří se, že tím vzniká umění. Jak se všichni bojí porušit pravidla, protože co kdyby to pak nebyla poezie.
A pak mi došlo, že u povídek a blogů dělám to samý. Držel jsem se formy. Držel jsem se struktury. Držel jsem se toho, jak se to má dělat, aby to zapadalo. Přesně toho, co mě na ostatních sralo. Psát o svobodě a zároveň se bát jít mimo hranice je trapný. A já už trapnej bejt nechci. Takhle pokračovat nemá smysl.
Změna přijde.
Může to vypadat jako krok zpátky. Klidně. Některý kroky zpátky dávají prostor nadechnout se a srovnat si věci, který se jinak jen vrství. A bez toho se dál nejde pohnout. Odjíždím s pocitem, že se něco zavírá, ale nezamyká. Staré věci zůstávají tam, kde patří. Ne jako zátěž, spíš jako zkušenost. A to, co je přede mnou, není prázdný místo ani náhrada za cokoliv, co už bylo.
Je tam prostor.
Chuť.
Otevřenost.
Jedu dál. Ne se staženýma rukama, ale s tím, že některý kapitoly končí právě proto, aby mohly začít jiný. A tentokrát bez strachu, že by to bylo špatně.
Tik ťak.
Vlak míří jinam.