Je krásný mít někoho, s kým můžeš sdílet den a smát,
někoho, kdo zná tvůj dech a ví, kdy mlčet a kdy objímat.
Sdílíme drobný chvíle, co se nedaj koupit ani hrát,
a stejně se bojím každej krok udělat, něco neposrat.
Protože jde ti o tělo, nebo chceš i duši znát?
Jde ti jen o nahotu, nebo o to spolu zůstávat?
Je to sex bez milování, jen hlad, co chce se najíst a spát,
nebo láska, co se svléká pomalu a učí se čekat a dát?
Toužím po citu bez strachu, bez nutnosti se hlídat,
po vztahu, kde nemusím své srdce neustále skrývat.
Je to skoro dva roky, ale víc než dva kroky vpřed,
spíš skoky do prázdna, kde netušíš, jestli dopadneš hned.
Není to pohádka, spíš vidina, co se tváří jak sen,
halucinace bez domestikace, co pálí noc i den.
Je těžký milovat, když máš strach se úplně otevřít,
když víš, že jeden špatnej dotek může všechno rozbít.
Ale i tak ti říkám: nestrachuj se tolik žít,
protože zavřený srdce neumí prohrát, ale ani vítězit.
Bolest se lepí na kůži jak důkaz, že to nebyl klam,
a lítost je jen ozvěna míst, kde ses snažil být víc než sám.
Vím, že to není správný, že to drhne a bolí víc,
že pravda má ostrý hrany a neumí se omluvit.
Je těžký být s ní, když miluješ jeho v sobě dál,
když dáváš jiný tělo a myslíš na jiný signál.
Tak se ptám potichu, jestli je to láska, nebo vášeň,
jestli chci budoucnost, nebo jen další pád bez záchran.
Ať je odpověď jakákoli, nechci už jen přihlížet,
radši spadnout po svým, než se bát celý život žít