Mami

mami, ptáš se, jestli jsem v pořádku,
po tom, co jsi viděla nové jizvy,
ty stejné, co viděla jsi už tolikrát,
ale slova zůstala ti v hrdle, tichá,

musel jsem klesnout na dno chemie,
abys slyšela, co dusím v sobě,
mám hraniční, co mě stále drtí,
hraniční, co pálí jako oheň v noci,

sedm let jsem věděl, že je něco špatně,
že uvnitř praskám, že v sobě ztrácím dech,
ale mlčení se lepilo mi na rty,
a ty ses bála přetnout ten řetěz,

teď tu stojím, obnažený, zraněný,
a ptáš se znovu: „jsi v pořádku,“
nevím  co říct, ale snad už víš,
že odpověď je schovaná ve všech těch jizvách,

je mi strašně líto, jak to dopadne,
všechno to vím, a přesto to dál vedu,
jsem jen blázen, co se točí v kruhu,
co staví mosty, jen aby je spálil,

mami, jsem hraniční, rozervaný,
žiju v extrémech, co mě polykají,
jednou je nebe, pak pád do temnoty,
a ty to vidíš, ale nemůžeš mě zastavit,

viděla jsi mě, jak ztrácím rovnováhu,
jak držím úsměv, zatímco padám,
já vím, že tě to musí strašně bolet,
ale nevím, jak tě ochránit před sebou,

jsem jen blázen, co boří vlastní cestu,
jen stín, co se sám sobě ztrácí,
ale možná někde, v tom všem chaosu,
je kousek mě, co ještě doufá, mami,

mami, ptáš se, jestli jsem napsal další báseň,
ty, co jsem ti zvládnul ukázat jen předávkovaný,
slova na papíře krvácí jako já,
a ty je čteš, hledáš v nich odpověď, proč,

není to poezie, je to můj křik,
každý verš je prosba, co nikdo neslyší,
schovávám se za rýmy, protože pravda bolí,
a já nevím, jak ti říct, co se děje uvnitř,

ty básně nejsou krásné, jsou jen zrcadla,
odráží svět, ve kterém se ztrácím,
čteš je, mlčíš, a já cítím tvůj strach,
ale vím, že mě nezachráníš, i kdybys chtěla,

tak se ptáš, jestli píšu, a já kývnu,
protože psát je jediné, co mě drží,
ale pokaždé, když slova skládám do vět,
cítím, jak se zase o kousek víc rozpadám,

mami, sleduješ mě, jak se vracím domů,
s dalšími kérkami, co křičí na mojí kůži,
jejich barva jasná, linky ostré,
ale pod tím vším je jen bolest, co neutuchá,

ptáš se: „proč další“, ale odpověď nečekáš,
jen se díváš, a s každým kroucením hlavy
se tvůj úsměv pomalu zmenšuje,
jak začínáš chápat, co to všechno znamená,

každý motiv je vzkaz, co jsem si nedovolil říct,
každá čára je tichá prosba, každá barva bolest,
a ty to vidíš, ale nechceš se ptát dál,
protože odpovědi by tě jen zranily víc,

vidíš mě, jak se topím v impulsivních gestech,
jak bezhlavě hledám cesty, jak to utišit,
a místo světla nacházím jen další stíny,
další způsoby, jak utéct sám před sebou,

každé kroucení hlavy je tvůj nevyřčený výkřik,
každé zamlklé nadechnutí je tvůj tichý boj,
a přesto, i když už začínáš chápat,
nevzdáváš to, jen mě sleduješ se strachem,

a já vím, že bys chtěla všechno změnit,
že bys chtěla zastavit tenhle kolotoč bolesti,
ale víš, že každé tvoje slovo mě může zlomit,

že nejsem dost silný, abych unesl pravdu,
mami, jednou jsem se vrátil s vlasy, co hořely,
neonově zelené, růžové a bílé prameny kanekalonu,
zapletené tak těsně, až bolely u kořínků,

jako bych se snažil spoutat něco, co už dávno prasklo,
nic jsi neřekla, jen jsi na mě dlouho hleděla,
a já cítil, jak se ten pohled mění,
jak ve tvých očích mizí poslední střípky klidu,

protože jsi věděla, že to není jen o vlasech,
je to o holkách, co přijdou a zmizí,
o těch, co mě nechají na pokraji noci,
vidíš je, když procházejí kolem,

ale žádná z nich se nikdy nevrací,
ty holky jsou tiché, stejně jako já,
nesou si v očích stejný stín,
a ty to vidíš, mami, i když se ptát nechceš,

protože už znáš odpověď, která nepřináší klid,
každý pramen, co visí z mých vlasů,
každá barva, co svítí ve tmě,
je jen další pokus uniknout sobě,

jen další krok k tomu, kam mě nechceš vidět jít,
mami, je to temné, bez pevné půdy pod nohama,
potápím se hlouběji, než jsi kdy čekala,
a s každým mým gestem cítíš, že mě ztrácíš,

už se mě ani neptáš, jestli jsem v pořádku,
jen mlčíš, sleduješ mě jako stín,
a já vím, že každé tvoje ticho bolí víc než slova,
ale slova už nejsou, jen ten nekonečný pád,

mami, zkoušel jsem to spláchnout vším, co pálí,
sklenice za sklenicí, dokud se mi nerozmazal svět,
ale i když se země začala točit jiným směrem,
ty myšlenky tam zůstaly, ostřejší než předtím,

zkoušel jsem to utlumit prášky,
bílými, červenými, malými i těmi, co se lámou,
ale jen jsem posunul hranici svého pádu,
další krok dolů, další večer bez návratu,

pokaždé, když zavřu oči, jsou tam,
jako rozbitá deska, co pořád přeskakuje,
ty věci, co bych si přál vymazat navždy,
ale místo toho se jen hlouběji vryjí do hlavy,

myslel jsem, že utíkám, ale jen jsem zpomalil,
alkohol mi svírá hrdlo, prášky mi tlumí dech,
ale nic z toho je nevytáhne ven,
jen mě to stahuje víc do temnoty,

mami, říkal jsem si, že možná jednou,
až najdu správnou dávku nebo správnou lahev,
že to všechno zmizí, že konečně budu volný,
ale místo toho jen cítím, jak se propadám,

píčoviny, co mi visí v hlavě jako ozvěny,
co mě pronásledují do každého rána,
nic je nesmyje, nic je nezničí,
jen já a to, co se mi uvnitř stále láme,

každý pokus zapomenout mě tlačí blíž k okraji,
každá noc je delší, než byla ta předchozí,
a já už ani nevím, co bych ti mohl říct,
protože všechno, co jsem zkusil, selhalo,

mami, nemám v sobě už žádnou naději,
jen prázdné láhve, prázdné pilulky,
a prázdný pohled, který ti nemůžu vrátit,
protože nevím, jak se z toho ještě dostat.