Facka zprava, z leva, po bradě se mi sápe další ruka a cpe se mi do úst. Pomalu s roztaženými prsty vjíždí do krku. Tlakem mě táhne skrz zem a já padám. Propadám se podlahou do sklepa, pak do propasti a nakonec úplně na úplné dno. Před očima mi běží posledních osm a čtyřicet hodin, přesně tak jako by si mě do náruče brala smrt že si mě bude chovat a hladit. Smrt si mě však nebere. Jen cestuji svými myšlenkami z posledních dvou dnů před ty dva dny. Prolítám okolo vzpomínky ze zapadlého pajzlu. Takže už jsem skoro na začátku.
Totiž v tom baru začala ta opravdová pořádná jízda. S chlápkem co na sobě měl texasky a koženou bundu. Šel prý z maškarního večírku. Neřekl proč tam byl. Jen se zmínil že mu přetékají prachy s peněženky a nemá je za co utratit tak že jestli bych se nenechala pozvat na drink. A já se nechala. Po pár drincích, panácích a fakt špatných tanečních kreacích jsme se sebrali a šli do jeho auta kde jsem mu bezostyšně dala. Musím říct že to bylo pěkný auto. Starý. Na palubce měl položenou trávu. Po kožených sedačkách stýkal náš pot. Vtiskávali jsme si polibek za polibkem. Neosobní intimita. Po tom bravůrným sexu jsme ubalili brko a celý ho vykouřili na jeden zátah. To byl ten pořádnej začátek co mě a chlapa který do teď nevím jak se jmenuje dostal do tureckýho bytu za osm a čtyřicet hodin.
Letěla jsem dál nicotou až na úplný konec. Přistála jsem na zemi v sále mýho maturáku. Zrovna moje v ten moment momentální já mělo nástupovku. Byla, nebo spíš byla jsem celkem nervózní. Ne jen kvůli všem těm lidem. Ale hlavně protože se měli dostavit dva lidé. Můj táta a můj přítel. Můj táta nikde. Nečekala jsem že přijde, jen maličká část mě doufala že se tu objeví a udělá takový to co dělají tátové dcerám – ostudu. Tu jedinečnou ostudu kdy je vám trapně zatímco on tleská nejvíc nahlas. Tak to přesně se nestalo. A můj přítel měl stát vedle něj a usmívat se na mě vřele, s hrdostí, možná láskou, co já vím. Prostě tím něčím co mi mělo dát pocit že zvládnu úplně všechno. Jenže ani on nepřišel. V něj jsem věřila. A proto se to všechno tak hrozně zkomplikovalo. Při nastupovce jsem zakopla a v těch obrovských šatech jsem spadla. Vypadala jsem jako rozpláclá kopička bláta. Nic mě nebolelo. Nic jsem si neudělala. To samozřejmě všechny hrozně zajímalo. Jenže já byla v pohodě. Co v pohodě nebylo jak se o mě všichni zajímali. Seběhli se jak piraně, i teď když to vidím je mi z toho zle. Tolik očí, rukou, lidí. Zvedla jsem se a prostě utekla. Běžela jsem městem, pak už jen rychle šla, nakonec jsem se prostě courala. To už mi začínala být zima, tak jsem zalezla do prvního baru na který jsem narazila a zbytek už znáte. Chlápek v texaskách.
A teď tady stojím v tý stopnutý vzpomínce. Koukám sama na sebe jak sedím v baru. Ona má na sobě obrovský šaty a rozmazaný make up. Já mám na sobě cizí triko a kraťasy a roztáhly zornice z emka co jsem si vzala před tím než jsem usnula. Potíž ani tolik není v tom co si pamatuju spíš než v tom co si nepamatuju. Všechno mám tak zvláštně nasekané, že ani puzzle to nejsou. Třeba si dokážu vybavit že jsme byli v Istanbulu na nádraží a já šla na velkou. Pak mám střih a najednou si pamatuju že jsem zase v Česku že sedím na lavičce v zámecké zahradě a dávám si cigaretu. Poslední cigaretu z krabičky a je mi úplná zima. Víte až se z tohohle hrozného snění probudím, tak nejvíc ze všeho se stejně bojím zmeškaných hovorů od mámy.