Někdy mám pocit,
že jsem byl Jekyll,
ten blbec, co věřil,
že “hodnej kluk” něco zmůže.
Tak jsem si vypěstoval Hyda,
protože někdo přece musí říct pravdu,
kterou Jekyll vždy měl pod kůží.
Přede všema jsem hrál anděla,
slušnej hlas, jemnej tón,
ale jak spadla noc,
Hyde to převzal a já byl komparz,
co mu drží mikrofon.
Hyde se nebál ničit.
Byla to jeho forma meditace,
rozjebat, zapálit, odkopnout,
a já se tvářil, že je to stav nouze,
i když to byla moje skrytá preference.
Nakonec jsme skončili někde mezi.
Já s růžencem, Hyde s cigárem,
dvě verze mě v jednom těle,
kde ani jedna nefunguje.
Ti nejbližší mě nechali poblíž,
možná z lítosti, možná z únavy,
ale občas vidím v jejich očích otázku,
“Kdo z vás dvou dnes mluví?”
A já nevím,
kdo odpoví první.
Láska?
Jo tu jsem zabil já.
Ne úmyslně,
prostě sem byl moc lidí v jednom dni,
a ona neměla chuť
dělat inventuru mojí rozbitý psychiky.
Tak jsem vytvořil monstrum.
ne že bych chtěl,
prostě to tak vyšlo.
Frankenstein by mě označil za
“Špatnej pokus s mizerným materiálem”,
a měl by pravdu.
Nic na mě není rovný,
ani to, co ještě drželo.
Lidi mě nechápou.
nejsem dost tragédie, aby mě litovali,
ani dost svině, aby mi tleskali.
Jsem důkaz toho,
že člověk se dá posrat v několika verzích současně.
Ale já?
Já to beru se stoickým nasráním.
Jekyll se snaží,
Hyde se směje.
A monstrum?
Kráčí dál jen zvykem a nikotinem.