Bylo jí čerstvě devatenáct. Jen o málo starší než moje největší kocovina. Potkali jsme se v baru, kam jsem původně ani nechtěl jít. Šel jsem tam jen kvůli kamarádovi, co slavil rozchod, protože jeho přítelkyně konečně zjistila, že srdce se nedá vyměnit za klíčky od jeho auta.
Já se opíral o bar a ona si sedla vedle. Měla v sobě už pár drinků a v očích výraz, který říkal buď “pojďme se líbat” nebo “pojďme se hádat”. Nakonec jsme dělali oboje. Dvakrát.
Nejdřív mě zaujala tím, že se mi vysmála do obličeje.
“Tobě už bude přes třicet, co?” Nadhodila a napila se nějakýho barevnýho drinku.
“Trefila ses.” Odpověděl jsem.
“Ještě jsem nespala s postarším chlápkem.”
“Kdo je u tebe postarší.” Zasmál jsem se.
Později se trefila znovu, v mým bytě, v mé posteli, do mýho klína.
Spával jsem s ní pár týdnů. Byla chytrá, drzá, občas tak mladá, že mě z toho bolely záda i svědomí. V posteli to ale bylo přesně to, co chlap v mojí fázi života potřebuje. Dravý, spontánní a bez očekávání. Neptala se, jestli něco cítím. A já se neptal, jestli lže, když říká, že se jí to líbí.
Takhle to fungovalo. Přijela večer, párkrát jsme se pohádali o tom, jestli je lepší Eminem nebo Travis Scott, pak jsme si to vyříkali v peřinách. Ráno šla domů a já šel dál spát, nebo do baru.
Jednou jsem šel do jinýho baru než obvykle. Byl pátek a já měl chuť na něco jinýho než whiskey a ironii devatenácti letý holky. Ten večer jsem si řekl, že nechci mladou. Že chci někoho, kdo ví, co chce. Někoho, kdo nebude hledat životní směr na sítích.
Seděla sama u baru. Čtyřicet jí bylo možná čerstvě, možná už pár let, ale nosila to jako zkušenost, ne jako trest. Nalakovaný nehty, rudá rtěnka, a pohled, kterým by mohla sbalit celý bar. Přisedl jsem si. Neřekla nic. Jen mi nalila panáka z flašky, co měla v bundě a usmála se.
“Ty jsi ten typ, co se směje až po sexu, že?” Řekla.
“Někdy se nesměju vůbec.” Odpověděl jsem.
Smála se ona. A smála se i později, když jsme na sebe padli u ní doma, v jejím bytě, co voněl po víně, parfému a večeři co dělala než šla do baru.
Byla to divoká noc. Jiná než s tou mladou. Nebylo to o tom, kdo víc vydrží nebo kdo bude víc křičet. Byl to tanec dvou lidí, co vědí, že ten druhý má jizvy a neptají se proč. Říkala, že se jmenuje Eva.
Já ji nelhal, ani neříkal pravdu.
Ráno jsem se probudil s kocovinou a bolestí hlavy, ale spokojený. Vzal jsem si ručník, omotal ho přes boky abych zakryl zadek a péro, a šel do kuchyně se napít vody.
Stála tam.
Ta mladá, devatenáctiletá. V triku, s hrnkem v ruce, jako by byla doma.
“Ty… ty jsi spal s mojí mámou!?” Zakřičela tak, že se mi málem rozpadla kocovina na atomy.
Ztuhl jsem. Nic jsem neřekl. Jen jsem tam stál a držel pohled, jako bych měl šanci to nějak vysvětlit.
Neměl jsem.
“Ty zasranej…” nedořekla to, jen mrskla hrnek, který proletěl kolem mě a vyběhla z kuchyně.
A pak přišla Eva. S dekou kolem ramen a pohledem, co by zabil čtyři muže a jednoho psa.
“Ty jsi spal s mojí dcerou?!” Zařvala.
“Já… já to nevěděl.” Snažil jsem se bránit. Ale bylo to jako házet sirky do ohně.
“Vypadni!” Zakřičela znovu. Ne prosba. Rozkaz.
Sebral jsem svoje věci. Bez ponožek, trenýrek a důstojnosti. A odešel jsem z bytu. Po schodech dolů, s hlavou plnou otázek a riflema v ruce.
Bylo ráno. Možná dopoledne, už si nejsem jistej. Čas se mi v tý době sléval jako whiskey s ledem. Sladký začátek, zředěný konec. Seděl jsem na lavičce před domem, kde jsem právě nechtěně rozložil vztah matky a dcery, a snažil se pochopit, co to vlastně znamená.
Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret. Byla skoro prázdná, stejně jako moje hlava. Nepřemýšlel jsem, jen jsem kouřil a čuměl do prázdna. Moje hrdost ležela někde mezi kuchyňskou linkou a chodbou, kde mi Eva padla přes ramena jako poslední výčitka.
“Nevěděl jsem to,” opakoval jsem si v hlavě jako mantru. Ale i ta ztrácela sílu, čím víc jsem si připouštěl, že jsem to možná měl tušit.
Nebylo to tak, že bych o ní věděl úplný prd. Mluvila o mámě. Říkala, že žije sama, že je trochu přísná a občas se tváří, jako kdyby spolkla klíče od kostela. Ale že je prý chytrá, krásná, že měla těžkej život, a že si zaslouží trochu štěstí. Jenže nikdy neřekla jméno. A já se nikdy nezeptal. Možná schválně. Možná mě to ani nezajímalo.
Zase jsem si zapálil. Pak další. A ještě jednu. Vypadal jsem jako socha svatýho zoufalce, co si z cigaret postavil oltář. Přemýšlel jsem, jestli mám něco napsat.
Napsat jim.
Ale co bych měl napsat?
– Promiň, že jsem ti spal s mámou. –
– Promiň, že jsem spal s tvojí dcerou. –
Tohle není věta co se hodí do zprávy.
Zvedl jsem se, prošel kolem odpadků, co tam zůstaly po noční párty, a zamířil jsem na zastávku autobusu. Došel jsem k přístřešku, kde spal bezdomovec, co měl na sobě víc vrstev než já za celý rok vztahů. Kývl jsem na něj, jako bych mu chtěl říct.
“Hele, kámo, vím, že tvůj život je těžkej… ale dneska jsem na tom stejně.”
On si jen prdnul, a otočil se na druhý bok.
Nasedl jsem do autobusu. Tíha ticha mě bolela víc než ta situace. Nikdo mi nepsal. Nikdo nevolal. Až doma, když jsem otevřel notebook, uviděl jsem její jméno. Dvě zprávy.
– Věděla jsem, že jses hajzl, ale tohle jsem nečekala. –
– Nech mě bejt. Navždy. –
Zavřel jsem ho, stejně jak zavíráš rakev. Protože některý věci už prostě nevzkřísíš.
Šel jsem do baru a začal pít. Ne víc než obvykle, ale tentokrát to bylo se záměrem. Ne zapomenout, spíš se v tom utopit. Někteří lidi chodí na terapii. Já chodil do baru.
“Ty vole, tos fakt zvládnul.” Řekl mi kamarád, když jsem mu to řekl.
S brambůrkem v puse a pivem v ruce, jako by šlo o vtip na silvestra.
“Jak jsem to měl vědět?” Zeptal jsem se. “Neptáš ženský v posteli, jestli má náhodou dceru, která ti před dvěma dny lezla z bytu.”
“Ne, ale třeba bys neměl píchat všechno, co má dvě nohy a netváří se jako tvoje teta.”
“Vole, když jsme naposled potkali moji tetu, tak ona dělala striptýz na baru a tobě stál.” Zasmál jsem se.
Pak jsme se smáli. Pak jsme pili. A pak už jsme se nesmáli, jen pili.
O pár dní později jsem potkal Evu v baru. Sedl jsem k ní, s úmyslem vše vysvětlit. Kupodivu nebyla naštvaná. Objednal jsem nám pití a chvíli jsme se bavili.
“Ty jsi nebezpečně blízko bodu, odkud už není návratu.” Řekla a dívala se mi do očí.
“Co to znamená?” Zeptal jsem se.
“To jak se chováš k holkám je moc romantický, šarmantní, a něžně starostlivý. Radši s tím přestaň, dokuď to jde.”
“A co když už je pozdě?”
“No, to možná je. Já nevím.” Řekl upřímně. “Ale asi bys to měl zkusit.”
“Jo? A co bys mi ještě poradila?”
“Třeba bys mohl držet ruce dál od mojí dcery.” Usmála se.
“Ano. Sí.”
Pak se zvedla a odešla.
Doma jsem otevřel jednu ze starších povídek, co jsem napsal. Byla o chlápkovi, co se zamiluje do holky, která mu jednoho dne zmizí. Zjistí, že byla vymyšlená. Produkt jeho vlastní potřeby cítit se zase živej. Přemýšlel jsem, jestli já nejsem ten chlápek. Jestli ty holky, co jsem střídal, nejsou jen různé verze mojí touhy zapomenout, že mi kdysi někdo řekl, že mě miluje, a pak nechal stát uprostřed prázdnýho bytu s dopisem na stole. Jo, bylo to klišé. Ale klišé bolí stejně jako skutečnost.