Každý rok přišel ve stejný den. Tenká obálka bez známky, bez návratové adresy, jen s jejím jménem napsaným písmeny, která znala, a přece je nepoznávala. Bylo to její písmo, jen zašlé, rozmazané a starší.
Opatrně obálku roztrhla, jako by se snad bála, že z papíru něco unikne. Ale uvnitř byl jen jediný list, pomačkaný, načichlý voskem a deštěm. “Všechno nejlepší.” Stálo nahoře. Byla to stejná slova, jako každý rok, ale tentokrát se písmo chvělo, jako by se psalo samo, zatímco ho četla.
“Pamatuješ si, co jsem ti napsala loni?” Zatajila dech. Nikdy si to nepamatovala. Dopisy po přečtení zmizely, nikdo jí nikdy nevěřil.
“Neměla jsem ti to říkat,” stálo tam dál. “Ale už není času nazbyt. Dnes půjdeš do sklepa, na konci schodů je stará krabice. A v ní najdeš to, co jsme ztratily.”
Zvedla oči, sklep, zamčený celé roky. Klíček měl být u zámku na dveřích, ale nebyl tam. Přeskočilo jí srdce, když dočetla další řádek: “Klíč máš v kapse. Míváš ho tam vždycky, jen se podívej pořádně.”
Pomalu sáhla do kapsy a prsty opravdu nahmataly studený kov. Byl tam, rezavý klíč, který studil, jako led. Otevřela dveře a zadívala se na tmavé schody vedoucí do sklepa. Na jejich konci opravdu stála krabice, stará a promočená. A na víku bylo napsáno: “Naše dárky.”
Otevřel ji a uvnitř ležel jenom jediný dopis. Stejný, úplně stejný, jako ten, co jí chodí každý rok. Jen o jeden řádek delší: “Díky, žes to pro nás udělala. Teď už na to nezapomenu.”
Zůstala stát, dech zaražený v plicích a kousek papíru v ruce. Písmo se začalo rozpíjet a ona se udýchaná probudila opřená hlavou o stůl v kuchyni. Před ní ležel čistý kus papíru a ona začala psát. Netušila proč, ale věděla, že musí.
“Všechno nejlepší.” Napsala, zašlým, rozmazaným a starším písmem.