Autobus ujíždějící před mýma očima,
Poslední stanice, zastavit a stop.
A tak dojíždím na místo, na kterém mé tělo není,
Má hlava však, pomalu a jistě, se k němu vždy vrací.
Čekám na zastávce, jako Řehoř čekající na smrt svoji.
Jenže můj pohled, kdysi bez citu a přání,
Dnes s kávou na zastávce, vyhledává svou cestu další.
A tak ptám se, poutníku, odkud jsi přišel?
Když hlava tvá se otáčí, autobus již odjíždí,
jako němý, stojím, čekám na odpovědi.
Žádná odpověď však nepřichází,
tvá ústa napodobující pohyb mluvy,
avšak žádné slovo neříkajíc.
Odkud jsi přišel, kdo jsi byl?
Co jsi ztratil, co jsi byl?
Čekáme dva, na jedné zastávce,
světlo svítí, tma už přichází,
Žádné světlo, nečekaně, tu už není.
Lampa, která tu kdysi stála,
Tu nyní šrám, tu nyní stále je,
Ale že by svítila.. říká, nečekej na mě.
A tak tu stojíme, bez světla, potmě,
čekáme na ranní východ slunce,
na začátek nového dne.
Ráno ranní rosa,
třpyt třpytí třpytka po troše světla,
Skleněnky září na míle daleko
Kam jen světlo dosáhne, kde předtím nebylo.
Tiše, potichounku, stále blízko, stále daleko,
posloucháme jaká hudba se vynoří z ticha,
Sledujeme jakou barvu bude mít květ,
ten, který čeká s námi, až vykvete.
Čas ubíhá, pampelišky rostou a umírají,
Větrem rozmeteny, rozneseny,
odlétajíc do všech koutů světa,
i těch nejmenších, i těch největších.
Autobus zastavil, slunečnice kvetly
..vzpomínáš?
Rukou zatřásla, poutník seděl dál.
Sledoval slunečnice zapadat se sluncem,
Viděl slunečnice pomalu uvadat, společně se sluncem.
29/4/25